Světoví bubeníci - Elivn Jones

 

ELVIN JONES

 

 

„Mé bubny jsou můj život. Občas se stane, že něco, co se přihodí během dne, nějak poznamená mou schopnost hrát a ve hře samotné se to projeví. Ale jakmile si za soupravu sednu, všechny trable setřesu. Je to jakoby mi spadly z ramen.“

Takto se z lásky k nástroji vyznal Elvin Jones, který se již dávno během svého života stal jedním z největších.

Neuvěřitelnému Elvinovi (1927-2004) při poslechu jeho hry, nabité vitalitou a energií, to znělo tak, že jeho nezaměnitelný styl byl něčím, co prostě nemělo obdoby, jak bývá průvodním znakem geniality. Jeho alespoň pro mé uši poslední počin jsem slyšel na vynikajícím CD Michaela Breckera Time Is Of The Essence,které si stojí za to poslechnout nejen kvůli samotnému Elvinovi. (Dalšími bubeníky jsou Bill Stewart a Jeff „Tain“ Watts.) Při poslechu Elvinovy invence a vitality se chce těžko věřit tomu, že se narodil v roce 1927.

Bylo to v Pontiacu ve státě Michigan. Celá rodina byla hudební, takže Elvinovo dětství bylo logicky muzikou veskrz poznamenáno. Do velké rodiny patřili i jazzový pianista Hank Jones a skladatel Thad Jones. Přestože nebyl formálně vzdělán, pokročil Elvin v bubnování značně rychle, adaptujíce nápady a styl svých tehdejších vzorů, jimiž byli především Jo Jones, Sid Catlett a Gene Krupa. Časopisu Down Beat o svém zrání řekl: „Prostě jsem si vybral věci, které se mi líbily a pokračoval jsem na nich. Všechno to vyústí v mnoho tvrdé práce, je zkrátka třeba poslouchat a učit se a snažit se skloubit odposlechnuté věci se svým vlastním způsobem hry.“ Po několika letech v kapelách z Detroitu se Elvin přes pokus o konkurz k Benny Goodmanovi přestěhoval v devětadvaceti letech do New Yorku a vzápětí začal hrát s jazzovými hudebníky jako Charles Mingus, Donald Byrd, Harry Edison, Bud Powell, Pepper Adams a Sonny Rollins. Historický moment potom přišel v roce 1960, kdy doplnil John Coltrane Quartet s basistou Jimmy Garrisonem a pianistou McCoy Tynerem. Tato kapela se stala legendou a samotný Elvin se v ní vypracoval v jednoho z nejkreativnějších hráčů jazzové historie. O spolupráci s Coltranovým kvartetem řekl, že mu dala přímo celý nový vesmír možností k prozkoumání. „Byla to jistě jedna z nejvýznamnějších věcí, jaká mne mohla potkat. Dala mi naprosto jasný vhled do vlastní osoby a do mého přístupu k hudbě. Je to překrásná věc, když můžete použít znalosti, kterých jste před tím nabyli a aplikovat a rozvinout je v kontextu, který tak dobře funguje. V té kapele to byly individuality, které připravily bicím tak perfektní podmínky. A mě osobně coby ovladači toho nástroje.“ Při jiné příležitosti Elvin řekl, že ze všech kapel ve kterých kdy hrál bylo největší odměnou těch šest let v Coltranově kvartetu. „Bylo to jako bych se celý předešlý život připravoval právě a jenom na tuto časovou periodu“. Coltraneův kvartet zbořil všechny konvence, osvobodil spoutanost sólové hry a samotnou formu, jeho přínos jazzu byl bez nadsázky další revolucí. Elvinovo bubnování bylo perfektním základem pro Coltraneův saxofon. Deska A Love Supreme kapelu katapultovala na špici nového stylu v jazzu a Jonesova hra na něm byla úžasná. Jeho souprava zde zní jako celá baterie perkusistů, mocně a přitom majestátně se valí jako vlna za vlnou skrze hudbu.

Čím se jeho hra vyznačovala především, byla naprostá nezávislost všech končetin. Elvin byl mistrem ve vynalézavosti na poli polyrytmů, mixoval odlišná metra, vytvářel zcela unikátní fráze. Je třeba zdůraznit, že toto vše bylo do té doby dosud nevídáno, neslyšeno a také to nebylo zcela vždy a všemi vůbec chápáno. Dalšími osobními poznávacími znameními Elvina Jonese byly neustálé alterace činelového doprovodu, nevypočitatelné akcenty velkého bubnu, akcenty a jejich přesuny vůbec, geniální polyrytmická sóla v nichž se střídaly prvky napětí s uvolněním. Kapitola sama pro sebe je paleta barev a tónů, kterou dokáže z nástroje dostat. Jeho souprava je Mistrem chápána jako jeden hudební hlas, který zároveň natahuje nebo těsná tempo skladby. I v tom je neomylné poznávací znamení, jak si Elvin dokáže s tempem pohrávat. Přestože zní vždy naprosto uvolněně, dokáže předat pocit až nadlidské energie. Jeho práce s tempem je doslova elastická přesně podle momentální potřeby a hráče, které doprovází, tím vším dovede k improvizačním výšinám. Osobně mě naprosto fascinuje, s jakým napětím dokáže Elvin hrát a sólovat ve zcela pomalých tempech, opravdu velmi pomalých, to jde jaksi mimo mé chápání. Podle tohoto všeho jej lze neomylně poznat a je opravdu velmi málo bubeníků, kteří mají poznávacích znamení tolik najednou. Přiznám se, že jako mladému klukovi se mi Elvin Jones moc nelíbil. Chápal jsem, že dělá něco moc neobvyklého, ale byl jsem příliš pohodlný to alespoň částečně zkusit analyzovat. Pamatuji se na jeho bubenické bitvy s Gingerem Bakerem z Cream, o kterých jsme bohužel jen četli. Tehdy jsem si představoval, že ho Baker musel odfouknout svými dvěma kopáky z pódia a jeho rocková přímočarost mi imponovala více. To byl asi problém více lidí, kteří se v Elvinově komplexní hře prostě moc a nebo vůbec nevyznali. On sám to po letech „freejazzování“ komentoval takto:

„Věděl jsem, že moje hra zní příliš komplikovaně, ale bylo to spíš zdání komplikovanosti. Nebyl jsem žádné status quo, ale necítil jsem, že by to od toho bylo daleko. Prostě se mi jen nezdálo logické, aby k hudbě kterou jsme hráli bylo přistupováno jakýmkoliv jiným způsobem a zároveň tak dojít k smysluplným výsledkům.“ Vyrostl jsem ve starých časech se starými metodami, naučil jsem se ty metody, ale potom jsem je musel víceméně opustit. Zvolil jsem pouze využití jejich částí, které vyhovovaly mému záměru. Myslím, že to je zdokonalení. Bubeníka to zatíží větší odpovědností, ale zároveň to přináší významnější příležitosti.“ Myslím, že je nabíledni, o jak obrovském nadhledu tato slova svědčí…Také se mi při poslechu Elvina vrací vzpomínka na jednoho polského saxofonistu, s nímž jsme občas jen tak ve dvou „jamovali“ (on věděl přesně co dělá, já to ani netušil…) Tehdy mi řekl: „Luboši, všechno co potřebuješ je poslouchat stále dokola Elvina Jonese.“ Došlo mi to až mnohem a mnohem později (a dost pozdě…)

Když vyzrálý a zcela jasnou vlastní vizí obdařený Elvin Coltranea opustil, začal se věnovat svým vlastním projektům a kapelám. Známými osobnostmi, které mu byly v jeho počínání partnery byli například Frank Foster, Joe Farrell, Jimmy Garrison, Wilbur Little a mnoho dalších. S jejich pomocí a svým dynamickým a mocným přístupem, který nasměroval jazzové bubeníky zcela novým směrem se stal Elvin Jones jednou z nejvýznamnějších postav evoluce jazzu a hudby vůbec. Několik názorů z řad jiných jazzmanů hovoří za vše:

„Lidé si to neuvědomovali, dokud to neprovedl s Coltranem, ale Elvin byl vždy jedním z Mistrů“ – Louis Hayes. „Elvin není jenom bubeníkem, on je samotnou duší hudby“ – McCoy Tyner. „Narušuje řády a pravidla, ale Elvin má tolik přesvědčivosti a tahu, že to všechno tak swinguje…“ – Jeff Watts.

Elvinův zvuk je typickou ukázkou onoho okřídleného hesla, že to není nástroj, ale hudebník na něj hrající, co především tvoří zvuk. Tuto větu bych nechal povinně viset na všech hudebních školách a ve všech obchodech s hudebními nástroji. (Ale kam by přišli obchodníci, že…) Ze svých bubnů a činelů dokáže vytáhnout maximum, co nejspíš lze a snad i někdy víc… Všechno je to v přesvědčivosti a řemeslně ovládané dokonalosti úderu. Ovšem za samotným úderem se skrývá mnohem víc a jsem přesvědčen o tom, že v Elvinově případě je to v neposlední řadě i jeho hloubavá a zcela svobodná mysl. Kolují o něm a jeho lidských vlastnostech celé legendy a ti, kteří mu byli opravdu hodně blízko, to považují za velikou čest.

 

Během šedesátých a sedmdesátých let bylo Elvinovo jméno neodmyslitelně spjato se značkami Gretsch a K Zildjian. Zildjianům je věrný i přes současně používanou značku Istanbul dodnes, Gretsch zaměnil počátkem osmdesátých let za značku Tama a i k ní je velmi loajální. Byl jedním z pionýrů v používání malých průměrů, hlavně u velkého bubnu. Hrál na základní jazzovou soupravu a brzy objevil, že v malé partě nepotřebuje příliš velký šlapák. Chtěl od něj pouze to, aby se prosadil skrz kapelu a to bylo pomocí vhodného ladění možné i u velkého bubnu o průměru 20“, nebo 18“. Ať hrál na jaké bubny chtěl, vždy jen zpívaly. Používal o jeden tom tom a většinou i o jeden kotel víc. Činely měl ve svém nejaktivnějším období kariéry téměř vždy v oblibě s nýty. Elvin Jones byl silně přesvědčen, že právě schopnost využít všech zvuků a jejich variací, jež souprava nabízí, vede ke schopnosti vyjádření i silných emocí v jeho hudbě. A jeho hra byla skutečně velmi emotivní a je škoda, že už další lahůdky nenatočí.............

Souprava Gretsch z nejtvořivějšího Elvinova období v John Coltrane Quartetu, zhruba polovina šedesátých let. V této době používal několik souprav, ale téměř všechny byly shodné, lišily se pouze povrchovou úpravou a občas svými průměry. Činely K Zildjian:

5 x 14“ malý buben, většinou javorový.

14 x 18“, nebo 14 x 20“ velký buben

8 x 12“ tom tom

14 x 14“ kotel

14“ Hi hat

18“ Crash

20“, nebo 22“ Ride s nýty

 

V poslední dekádě svého uměleckého života hrál Elvin Jones na bubny značky YAMAHA - Maple Custom.

 

7 x 14 Maple Snare with wood hoops
8 x 12 Tom
9 x 13 Tom
16 x 16 Floor Tom
16 x 18 Floor Tom
14 x 18 Bass Drum