Světoví bubeníci - Keith Moon, The Who

 

 

Infant terrible rockového bubnování šedesátých a sedmdesátých let. Pravděpodobně nejdivočejší a nejagresivnější bubeník, jaký kdy žil. Ne z hlediska ničení bicích souprav (pochybuji, že jich kdy za život stihnul zničit někdo víc!), jež se stalo koneckonců součástí show, většinou s gustem prováděnou, ale hrou samotnou a životním stylem.

Moon žil celou svoji kariéru na hraně a ke konci již i za ní. Nemohlo to při jeho neuvěřitelné konzumaci alkoholu a drog skončit jinak.

Narodil se v roce 1947 ve Wembley coby velmi živé dítě a prvním nástrojem byla ve dvanácti trumpeta. S tou praštil (určitě doslova) okamžitě poté, co se posadil za kamarádovy bubny. Střídavě na ně hráli v garáži a když se komplicovi rodiče rozhodli soupravu prodat, Keithův otec ji odkoupil. Moonovi se líbili američtí bigbandoví bubeníci, jejich razance a showmanství. Hlavně Gene Krupa s jeho drsnými breaky, točením a vyhazováním paliček do výšky se mu zamlouval. Dalšími vzory byli Buddy Rich, Papa Jo Jones, Joe Morello, Tony Williams a Elvin Jones. Z rockerů obdivoval nejprve D.J.Fontanu od Elvise, k němu potom přibyli kolegové z Anglie Ringo–s Moonem byli velcí přátelé – a Charlie Watts, Bob Henrit a ještě později John Bonham. Začal hrát rock´n´roll a surfovou muziku, první vážnou kapelou byli Beachcombers.

 

 

Jakmile rodiče zjistili, že mu jde muzika lépe než práce, podporovali ho v ní. Přestože Beachcombers hráli dost často, jejich hudba i vzhled se brzy Keithovi znelíbily a začal se poohlížet po něčem opravdovějším. Narazil na The Detours, kteří hráli ve stejných klubech jako již za hranicemi se prosazující Beatles a Rolling Stones. Jejich drsná interpretace amerického blues a rhythm and blues ho zaujala a začal kapelu sledovat. Detours hledali stálého bubeníka a jakmile si byl Moon jistý, že na to má, požádal o možnost si zahrát. Posilnil se alkoholem a během pár čísel přerazil momentálnímu bubeníkovi kapely šlapku i hihatku. Okamžitě byl přijat a zbytku bylo jasné, že nalezli přesně to, co hledali. A více než to. Nikdy nikdo mu však oficiálně neřekl, že se stává členem kapely. Později to komentoval tak, že již řadu let v kapele pouze „zaskakuje“. S Keithem se kapela přejmenovala na The Who a začala se prosazovat. V Anglii se mezi mladými rozšiřovala mohutná vlna rebelství (u nás se tomu říkalo hezky chuligánství) a manažer kapely viděl ve své kapele posla tohoto hnutí. Donutil ji změnit název na The High Numbers, ovšem jeho další strategie se kapele znelíbila, vrátila se tedy k názvu původnímu a nalezla si hned dva nové manažery. Ti zařídili pravidelné angažmá v londýnském klubu Marguee a také značné návštěvy rebelů ve dnech, kdy bylo obyčejně poloprázdno. Zakrátko došlo v jiném klubu ke zrodu destrukční image. Začal to Pete Townshend, údajně neúmyslně rozbil díky nízkému stropu kytaru. To se rebelům samozřejmě líbilo a tak dodal manažer Townshendovi odvahu, aby pokračoval. Říkalo se, že to žádná náhoda nebyla a že si tak Pete pouze ulevil ve své frustraci, nicméně se to rozrostlo velmi rychle do takřka (finančně) neúnosných rozměrů. Keith Moon se téměř okamžitě s nadšením přidal. Tak se stalo, že v začátcích toho The Who rozbili za mnohem více peněz, než stačili vydělat. Prosadit se ve velkém se stalo nezbytností – a povedlo se. O mnoho let později se v jednom z interview v časopisu Melody Maker Moon svěřil s tím, že zpočátku nástroje většinou rozbíjeli ze zklamání nad nepříliš vstřícnou reakcí publika.

 

Who byli divoká parta a své vnitřní boje nikdy neskrývali, Daltrey bojoval o vedoucí úlohu v kapele s Townshendem a všichni společně, včetně jinak velmi rezervovaného a téměř nehybného Entwistlea, se neustále snažili trochu usměrnit Moona. Problém byl jak v jeho občas za hranicí hratelnosti divokých tempech a někdy až přílišné „elastičnosti“ rytmu, tak v jeho excentrických výstřelcích na pódiu i mimo něj. Nějakým důrazným držením tempa si nikdy Moon hlavu příliš nelámal – buď se to tam vešlo, nebo ne. Přednost mělo hlavně show a celkový tah. Alkohol tomu moc nepomohl a když Moon „neměl den“, bylo to ke konci kariéry téměř katastrofální. Naopak, když den měl, byl fenomenální. Nejtěžší to měl John Entwistle, poněvadž byl nucen hrát neustále někde mezi velmi rytmicky pojatou kytarou a bubeníkem, jež téměř každou skladbu pojímal jako permanentní bubnové sólo, čas od času narušujíce tempo nad únosný rámec. Asi jenom tak mohl vzniknout Entwistleův skálopevný a na basu vlastně sólový styl. Když na pódiu „padaly řemeny“ a vládla totální anarchie, Etwistle vším prorazil jako ledoborec nedotčen. Ale Moonovi se to odpouštělo, poněvadž on to všechno dělal tak unikátním a osobitým způsobem, že to vlastně hudbě Who prospělo. Byl totální samouk a jeho jedinečný styl byl – a je – nenapodobitelný. Mnoho lidí to přičítalo faktu, že byl prostě maniakální šílenec, ve skutečnosti byl ale Moon dobrý muzikant s citem pro stavbu skladby, dynamický, technicky více než slušně vybaven, s nevyčerpatelnou zásobou výbušné energie a entuziasmu. Měl rychlé ruce a silná zápěstí, jež používal při hře nejvíce. Většina rozevlátého mávání rukama bylo pouze show. Jistě, zbytku své nesporné unikátnosti vděčil právě za svou maniakální a až prošílenou náturu, bylo to ale nejspíš ideální spojení. Známy jsou historky o vypůjčeném Rolls Royce, který skončil v hotelovém bazénu, o vyhození toalety do vzduchu, o orgiích a zálibě obnažovat se na veřejnosti. O létajících televizorech a nespočtu zcela zdemolovaných pokojů nebo automobilů nemluvě. Na druhé straně byl Moon laskavý a štědrý člověk, který byl schopen sebrat na ulici neznámého bezdomovce, nakrmit ho a napojit a předplatit mu hotel. Dobře známým byl jeho smysl pro humor. Pro všechny tyto vlastnosti jej miloval tisk, samozřejmě hlavně britský. Stal se něčím jako neblaze proslulým národním hrdinou, bohémem, nad nímž lze přivřít oči. Téměř všechno mu procházelo, neboť byl zkrátka „Měsíčňan“.

Co se týče bubnů, je překvapivé, že jim Moon věnoval při všem tom ničení a zdánlivé lhostejnosti dost zájmu. Zakládal si nejen na jejich vzhledu – image byla v The Who velmi důležitá – ale pozornost a čas věnoval i zvuku a ladění. Souprav vystřídal mnoho a mnoho, žádná nemohla to zacházení vydržet dlouho. Bubny a činely se mu občas kácely i třeba uprostřed divokého breaku, s takovou vehemencí je atakoval. V úplných počátcích hrál na Ludwig, potom již stále na Premier. Výjimkou byly pouze vypůjčené soupravy na festivalech, jako například Slingerland na Monterey Pop, což je dobře patrné z filmového záznamu. Who měli zpočátku takovou spotřebu nástrojů, že občas bylo nutno nahrazovat čímkoliv, co bylo zrovna po ruce a pokud možno co nejlevněji. Premier byla pro Moona ideální firma. Relativně levná, protože anglická, (to pochopitelně později nehrálo moc roli, Moon byl pro firmu z hlediska reklamy zlatý poklad), s rychlým servisem a ochotou postavit cokoliv. Tak vznikly například známé Moonovy soupravy s exkluzivní úpravou povrchu. Nejproslulejší Moonovou a jednou z nejslavnějších v rockové historii byla souprava Pictures Of Lily s lakovanými dobovými akty z viktoriánské doby, fotografiemi Moona, loga The Who a nápisem Keith Moon.

Patent British Exploding Drummer.“ Výstižné. Tato souprava byla používána během turné s rockovou operou Tommy a přestože byla na zakázku a značně speciální, nebylo s ní zacházeno o nic lépe, než s ostatními. Skončila velmi typicky – vyhozena do vzduchu… Keith Moon se podílel na vývoji mechaniky a neustále přesvědčoval lidi od Premier, aby dělali odolnější a stabilnější mechaniku. Při svém brutálním ataku soupravy takovou potřeboval. První soupravy byly opatřeny držáky tomů Rogers Swiw-O-Matic. Používal hlavně soupravy z „koncertními“ tom tomy, tedy pouze s vrchní blánou, potom přišly timbales, tympány a více gongů. Nakonec skončil co se bubnů týče u čísla šestnáct. Takovou gigantickou soupravu použil i ve studiu při točení Quadrophenia, často označované i přes evidentní známky začínající únavy jako jeho nejlepší práce. Malé bubny měl v oblibě v pořadí: klasický Ludwig Supraphonic, občas používal také dřevěný Gretsch a nejrůznější virbly Premier, jimiž ho firma neúnavně zásobovala. O jeho vztahu k nim vypovídá nejlépe svědectví jeho přítele Boba Henrita z Kinks. Ten měl mimo své hráčské aktivity také obchod s hudebními nástroji. Jednoho dne před ním zaparkoval Moonův Rolls Royce s kufrem plným malých bubnů. Moon vystoupil a pravil: „Milý chlapče, už je nepotřebuju. Nevzal by sis je?“ Činely preferoval Zildjian, ale velice se mu líbily – a také je používal - Paiste Formula 602. To byly činely lehčí, jazzové, takže málokdy přežily více než pár koncertů. Krátce před smrtí měl údajně Keith v úmyslu změnit firmu. Měla to být Staccato a hlavním důvodem byl nejspíš neobvykle extravagantní vzhled bubnů, lépe se hodící k Moonově image.

V USA se Who začali prosazovat v roce 1967, pokračovali tam před očima užaslých diváků v destrukcích, a to i v televizních vystoupeních. V šedesátém devátém se díky Woodstocku, dalším významným akcím a desce Tommy stali jednou z nejpopulárnějších rockových kapel své doby a živě byli označováni za nejlepší. Vizuelně byl Moon nejšílenější showman a klaun, jakého kdy za bicími svět spatřil. Člověk se při jeho neustálých kouscích nestačil divit, jak při tom ještě stihnul hrát.

Čím bohatším se stával, tím víc Moon pil a laškoval s drogama. Sám přiznal, že jeden čas „udělal“ denně tři lahve šampaňského spolu se dvěmi lahvemi brandy. Pomalu začala lokomotiva zpomalovat, jak jí docházela pára. Několikrát v důsledku naprostého vyčerpání zkolaboval při hře na pódiu. Po turné Quadrophenia v roce 1973 byli Entwistle a Daltrey přesvědčeni, že by Keith Moon měl být nahrazen. Nestalo se tak prý pouze z loajality k němu. Kvalita Moonovy hry se od výborné desky Who´s Next zhoršovala. Začal ztrácet kontrolu, dělal chyby a došlo to tak daleko, že ke konci nebyl téměř schopen hrát. Rozhodně ani zdaleka nepřipomínal původního Moona. Jak hrou, tak vzhledem. Ztloustl a vypadal staře, přestože mu bylo pouze třicet. Během natáčení desky Who Are You se velmi snažil hrát s původním nasazením a energií, ale až na výjimky se to nedařilo. V sedmdesátém osmém byl plný plánů na návrat se vším všudy, snažil se zhubnout a méně pít, dostat se především coby bubeník opět do formy. Vypadalo to, že nyní již skutečně nahrazen bude a sám si za svého potencionálního nástupce vybral na schůzi kapely jejího dávného přítele Kenney Jonese. Po večírku pořádaném Paulem a Lindou McCartney se předávkoval prášky, které mu měly pomoci od návyku pití. Bylo mu jedenatřicet. Druhý den byl nalezen mrtev a Kenney Jones ho později skutečně nahradil.