Světoví bubeníci : Mick Avory - The Kinks

MICK AVORY   

Tento stále vitální britský bubeník patří k těm nemnoha rockovým veteránům bicí soupravy, kteří to všechno přežili bez větší újmy na těle i na duchu. Zřejmě stačilo málo a mohl dodnes hrát s Rolling Stones. Ti mu totiž místo v kapele po několika zkouškách s ním nabídli. Bylo to ještě před tím, než s nimi začal hrát Charlie Watts, Avory však odmítnul. Když mu došlo, co vyvedl, dlouho si naštěstí pro něj drbat hlavu nemusel. Brzy nato totiž odpověděl na inzerát v časopisu Melody Maker a udělal úspěšně konkurz do kapely The Kinks.

 

The Kinks byli a v podstatě dosud jsou typickou anglickou kapelou se vším všudy a kvůli muzice se neváhali ani porvat. Mick Avory nezůstával pozadu a v začátcích míval problémy s kytaristou Dave Daviesem. Na turné v roce 1965 se ti dva několikrát vzájemně inzultovali a vše vyvrcholilo na koncertě v Cardiffu, kdy Avory pokazil předehru k písni Beautiful Delilah. Daviese se to dotklo natolik, že na Avoryho plivnul a nakopnul jeho zcela nevinný velký buben. Taková nespravedlnost Avoryho rozzuřila do běla a odpověď byla zdrcující – přetáhl nebohého kytaristu přes hlavu stojanem od hi hatky (pochopitelně v tom vzrušení neměl čas ani chuť nejprve sundat činely) a ten se v bezvědomí skácel před očima užaslého publika k zemi. Jeho bratr Ray Davies okamžitě propuknul v nářek, byvše přesvědčen že bratřík to již má za sebou. Naštěstí pro Avoryho to však nevychovanec přežil a tak Ray musel rychle situaci otočit, protože přivolaná policie mohla znamenat hrozbu. Prohlásil tedy, že vše bylo pouze součástí pódiové show a zachránil tak Avoryho před uvězněním. Davies se potom uklidnil a naučil se vyřádit na vlastním nástroji a aparatuře. Proslul například tím, že dávno před vynálezem zkreslujících krabiček upravoval svůj výsledný zvuk tak, že břitvou prořezával reproduktory, aby pěkně chraptěly. Výsledný zvuk předznamenal pozdější vývoj a je dobře zdokumentován na jednom z největších hitů Kinks, You Really Got Me od Raye Daviese.

Mick Avory se narodil 15.2.1944 v Hampton Court, což je jihozápadní předměstí Londýna. O bicí se začal zajímat ve třinácti, skrze své členství v „mořských skautech“. To nebyla kapela, ale skutečně anglická obdoba skautů. Rodiče ho prý v novém zájmu „raději podpořili“. Platili mu hodiny bicích a později ho vozili na vystoupení, dokud si nekoupil vlastní auto. Mickův učitel byl Chris Hewitt, místní respektovaný jazzový hráč. Učil Micka veškeré potřebné základy a také nezávislost končetin. Probírali se spolu školou Buddy Riche, kterou napsal Henry Adler (Rich neznal noty), a také vlastními Hewittovými cvičeními. Zprvu byl Mick přitahován anglickou obdobou dixielandu a skiffle, ale brzy objevil americký jazz a hrdiny se pro něj stali Max Roach, Art Blakey, Joe Morello, Elvin Jones, Philly Jo Jones a Shelly Manne. Brzy však přišel ještě silnější zájem – rock´n´roll. A protože Hewitt byl striktní jazzman, musel Avory rockové finty a techniku sbírat doslova na ulici a v klubech a poslechem z desek a rádia.  Jak to ostatně dělalo a dodnes dělá miliony dalších adeptů. V několika prvních kapelách prý hrál Mick poněkud zmateně a rozpolceně, než nabyl toho správného rockového přístupu. Když dokončil školu, po večerech hrál a přes den pracoval v nejrůznějších zaměstnáních. V osmnácti letech se definitivně rozhodnul pouze pro muziku. V roce 1961 začal hrát v londýnských klubech s kapelou The High-Lites a v roce 1963 po zmíněné epizodce s Rolling Stones již přišli The Kinks. Mickův konkurz byla několikaminutová záležitost, po pár kouscích RB přišel na řadu Chuck Berry a poté již měl Avory v kapele „židli“. Jak Kinks, tak Stones i jiné kapely měly v té době vážný problém se sehnáním dobrého bubeníka, který by byl schopen a ochoten hrát s nimi natrvalo hudbu, která se jim líbila. Avory byl tedy tím pravým na tom správném místě. Po několika koncertech a třech singlech s Kinks přišlo turné s Dave Clark Five. Dva první singly Kinks v žebříčcích nebyly příliš vidět, ale třetí singl měl skladbu You Really Got Me a ta  se na turné s Dave Clark Five velice líbila a brzy se dostala vysoko i v hitparádách. Vzápětí se píseň stala super hitem jak v Anglii a Evropě, tak v Americe a Kinks měli dveře dokořán. Mick Avory na tomto mega hitu ale nehrál, běžnou praxí tehdy bylo pozvat studiového hráče. Na všech dalších hitech kapely již ale bubnoval pouze on. Inspiraci čerpal od svých nových oblíbenců, jimiž byli Bobby Elliott z The Hollies, Brian Bennett z The Shadows a Mitch Mitchell, tehdy ještě s Riot Squad. Později přibyl Aynsley Dunbar, Bobby Graham, John Bonham a spíše studiový bubeník Clem Cattini. Od všech těchto hráčů Avory odkoukával především to, co jemu osobně moc nešlo a snažil se odpozorovat, jak s daným problémem naloží oni. Ve studiích se zpočátku necítil vůbec dobře. Většina skladeb kapely totiž vznikala či se dotvářela právě až tam a on se cítil „ve svém rohu a pouze se sluchátky na uších“ poněkud odtržen od dění. Neměl příliš času nové skladby poznat a zažít a často ani netušil, jaký na nich bude zpěv. O to víc měl z počátku rád cestování a velká turné, na kterých si všichni užívali. Nikdy však nepodlehnul drogám, experimentoval pouze s měkkými a po pozření slušné porce hašiše a následné léčbě množstvím černé kávy a vitamínu C, aby byl schopen hrát, i od měkkoty upustil…
Značnou tragedií pro The Kinks ve druhé polovině šedesátých let bylo, že až do roku 1969 nesměli díky rozepři s americkou Unií Hudebníků odehrát v Americe více než několik málo koncertů za rok a podpořit tak prodej svých desek. Američtí muzikanti se proti britské invazi zkrátka bránili jak mohli, leč stejně ničeho nezmohli… Po urovnání sporu však popularita Kinks v Americe již nebyla taková, jak by bylo třeba. Nová vlna zájmu o kapelu přišla až počátkem let sedmdesátých s deskami jako Preservation Act One, Two, Muswell Hillbillies, Soap Opera a Schoolboys In Disgrace. Kapela též nahrávala hudbu k filmům a pro své živé koncerty začala používat dechovou sekci. Někdejší agresivně nesmlouvavý zvuk se zaoblil a zjemněl… Rozšíření výrazových prostředků však přišlo Avorymu vhod, neboť stálé striktně jednoduché rock´n ´rollové bubnování se mu již začalo trochu zajídat. Do té doby neměl coby hráč příliš svobody, Davies psal věci většinou již s konkrétními bicími v hlavě. Skladby s dechy přinesly bicím trochu více možností. Nástup punku vlil Kinks trochu nové energie do žil, připomnělo jim to rebelské trendy ze šedesátých let a kapely jako Stones či Pretty Things. Další vlna, disco, do hudby Kinks infiltrovala stejně jako do mnoha jiných „ostřejších“ kapel například ve skladbě I Wish I Could Fly Like Superman.

V roce 1977 podepsala kapela smlouvu s Arista Records a konečně se v Americe prosadila ve velkém. Zatímco v Anglii řádili „pankáči“ a zvraceli nad „starými dinosaury“, vyhřívali se Kinks až do roku 1985 na výsluní popularity v Americe. Jejich živé koncerty se usadily do semknutě šlapající podoby a byly hojně navštěvovány. Rádia chrlila hit za hitem, např. Juke Box Music, Come Dancing, Better Things, Catch Me Now I´m Falling, Low Budget, Don´t Forget To Dance a další. Finanční úspěch posléze přiměl kapelu k omezení koncertních aktivit, které byly pod hlavičkou Aristy opravdu časté. Těsně před ukončením spolupráce Kinks s Aristou se Mick Avory rozhodnul z kapely odejít. Nebylo to nijak ve zlém, rozhodnutí v něm dřímalo a postupně sílilo několik let. Měl již prostě dost neustálého cestování a hraní a v neposlední řadě i vzájemných vztahů uvnitř kapely, se kterou byl více než dvacet let.  Po odchodu zamířil v roce 1985 do experimentální kapely The Creation, ale ta se brzy díky vnitřním sporům sebezničila, přesně stejně jako již dvacet let před tím. Pokus o vzkříšení prostě nevyšel. S Kinks byl nadále Avory ve spojení obchodně, spoluvlastní nahrávací studio Konk. Na bicí hraje dodnes, ale již jen jednou, dvakrát týdně, víceméně „coby hobby“. Ovšem skončit nehodlá, stále ho to prý  baví. Dnes hraje v kapele The Kast Of Kinks a můžete si prozkoumat jejich stránky.

Za svého nejoblíbenějšího anglického bubeníka současnosti považuje dnes již v Americe žijícího Simona Phillipse, z amerických hráčů se mu líbí nejvíce Billy Cobham a Steve Gadd, ale i celá řada dalších. Celkově preferuje americké hráče díky jejich – jak říká – „lepšímu vzdělání a lepší trénovanosti“.

Prvním Mickovým nástrojem ještě u mořských skautů byl pochodový buben na řemeni. Doma cvičil na plackách, které mu vyrobil učitel Hewitt.  Jeho první opravdová souprava  měla prý 12 x 28“ velký buben, 8 x 14“ malý buben, asi desetipalcový tom tom s přibitými blánami a jeden temple block. Ride činel byl zavěšen na silném péru, jež bylo upevněno na velkém bubnu. Další sadou byla všehochuť, v níž převládala značka Ajax. V šedesátých letech Mick používal tři soupravy. První byla anglická verze Rogers od Boosey and Hawkes, která ale neměla s americkými Rogers mnoho společného ani co se týče zvuku, ani spolehlivosti, takže ji brzy vyměnil s doplatkem za Ludwig ve stříbrné perleti. Tuto soupravu o rozměrech 14 x 22“, 16 x 16“, 9 x 13“ a Supraphonic 5 x 14“ používal v období prvních úspěchů Kinks. Další soupravou byla Gretsch, opět stříbrná perleť, ale „jazzové“ rozměry 14 x 20“, 14 x 14“ a 8 x 12“, malý buben 6 x 14“. Mickovi bylo nabídnuto sponzorství firmou Premier, ale odmítnul. V sedmdesátých letech byl sponzorován firmou Ludwig a ta ho vybavila Sky Blue perleťovou soupravou 14 x 24“, 16 x 16“, 9 x 13“ a Supraphonic 6,5 x 14“. Musel ji ale podle tehdejších regulí vyměnit za předešlou soupravu Ludwig a dodnes toho lituje, protože prý hrála výborně. Další souprava již měla dva tom tomy a byla anglická, Hayman.  Tom tomy byly 8 x 12“ a 9 x 14“, malý buben dřevěný 5,5 x 14“, velký buben a kotel opět 14 x 22“ a 16 x 16“.  Další Gretsch byly černé 14 x 22“, 16 x 16“, 9 x 13“ a 10 x 14“ s malým bubnem Ludwig Supraphonic 6,5 x 14“ a těmto rozměrům potom Avory zachovával dlouho přízeň. A na tuto soupravu hraje nejvíce dodnes se současnou kapelou. Pro ostatní náhodně se přihodivší hraní má doma šedou soupravu Yamaha Recording Cystom 16 x 22“, 16 x 18“, 10 x 12“, 11 x 13“ se 6,5 x 14“ kovovým malým bubnem. V osmdesátých letech používal také šedou soupravu Sonor o rozměrech 14 x 24“, 18 x 18“, 16 x 16“, 12 x 15“,  10 x 14“, 9 x 13“, 8 x 12“, 8 x 10“ a 8 x 8“. Dva malé bubny byly kovový 6,5 x 14“ a dřevěný 8 x 14“. Tuto soupravu však nikdy nepoužíval celou, většinou si z ní vybral své oblíbené rozměry tom tomů 9 x 13“ a 10 x 14“ s kotlem 18 x 18“.
Činely používal Avory zpočátku značky Zyn – výborné anglické činely, které bohužel zmizely spolu se značkou Hayman. Potom používal dlouho Zildjian a jeho základní sada se téměř neměnila – 14“ Hi hat, 16“ a 18“ Medium Crash a 20“ Medium Ride.  Koncem sedmdesátých let přibyla čína 18“, nebo 20“ a hihatkou byla většinou 15“. Se soupravou Sonor se zvětšil i ride činel, rovnou na velmi neobvyklých 25“…Později používal Avory i činely Paiste. Oceňoval na nich vzájemnou si podobnost všech činelů jednoho modelu, což u značky Zildjian neplatí. Ty je třeba vybírat kus od kusu. Blány na tom tomech má nejraději Remo Pin Stripe, na malém bubnu také, nebo Ambassador.
Z mnoha vyzkoušených šlapek k velkému bubnu prý nejčastěji používal značku Premier.
Za svoji kariéru prošel Avory několika obvyklými bubenickými útrapami jako jsou záněty šlach, tajemné bolesti v zádech či v ramenních kloubech, ale vždy byl velice spolehlivým hráčem, který hrál přesně to pravé, co bylo pro danou věc třeba. Navíc s vkusem a entuziasmem, s agresivním smyslem pro rytmus a tempo a stejně tak pojatými výbušnými breaky.  Malé problémy měl s předehrami a konci, na nich trávil při zkoušení či natáčení nejvíc času. A zpočátku kariéry se kvůli nim i serval…

 

Nejoblíbenější Avoryho souprava, kterou dodnes používá. Bubny Gretsch a Ludwig, činely A Zildjian:

1 – malý buben Ludwig Supraphonic 6,5 x 14“
2 – velký buben Gretsch 14 x 22“
3 – tom tom Gretsch 9 x 13“
4 – tom tom Gretsch 10 x 14“
5 – kotel Gretsch 16 x 16“

A – 14“ nebo 15“ Medium hi hat
B -  18“ Medium crash
C – 20“ nebo 22“ Medium ride
D – 18“ nebo 20“ china