Kontakt |
| Měna / EUR | Košík 0

Světoví bubeníci - Mitch Mitchell

 

MITCH MITCHELL   * 9.7.1947

 

Mitch Mitchell patří mezi inspirativní, jazzem ovlivněné  rockové bubeníky šedesátých a sedmdesátých let. Jeho styl byl nespoutaný a svobodný, jako na čas i doba, ve které se utvářel a jeho kořeny očividně tkvěly ve free jazzu. Perfektně vyhovoval divoce emotivní, často chaotické a destruktivní, improvizací vždy jiskřící hře Jimi Hendrixe, s nímž především se Mitchell zapsal do rockových dějin.

 

Narodil se v Anglii v roce 1947 a k bubnování došel na umělecké škole, kde se kromě jiného zabýval  stepováním a zpěvem. Natáčením sborů, znělek a vokálů pro reklamní šoty ve studiích se dostal do blízkosti bubeníků a občas si i sám zkusil, jak to za soupravou chutná. Naplno ho to chytilo po shlédnutí filmu s  Fredem Astairem za bicími. Inspirovat se ale zpočátku nechal daleko více baskytaristy. Mezi opravdu málo vzorů z řad bubeníků patří hlavně černí jazzoví hráči Elvin Jones , Tony Williams a  Art Blakey, kteří jej oslovili a k nimž se vždy hlásil. Nejvíce na nich obdivoval, kolik zvuku a tónů dokázali dostat z mála a z malých bubnů. Nejčastěji bývá Mitchell pro svou svobodu výrazu a divoký atak přirovnáván k Elvinu Jonesovi.

 

Jako teenager pracoval Mitch v londýnském obchodu známého výrobce aparátů Jima Marshalla, a to v kytarovém oddělení. Zde se mu dostalo jakéhosi základního školení bubenické techniky od jednoho zkušenějšího studenta hudební školy a díky blízkosti hudebníkům také prvních kšeftů. Začal zaskakovat v kapelách, nejznámější z nich byly Johnny Kidd and The Pirates a hlavně Screaming Lord Sutch, v jehož službách ve studiu lze vypátrat i Johna Bonhama. V jedné z těchto kapel hrál na tenor saxofon také Marshallův syn. Mnoho anglických kapel té doby se ocitlo na angažmá v některém z hamburských klubů v Německu, stejně tak se to přihodilo i Mitchellovi.  Po návratu  ze zkušené potkal v Londýně v klubu Flamingo již známého představitele britského rhythm and blues, jímž byl zpěvák a hráč na klávesy Georgie Fame. Mitchellovi se líbil a po nějakém čase se mu přihodilo si s ním zahrát. Mezitím hrál již zcela profesionálně, ale ne na plný úvazek s kapelami Riot Squad a Pretty Things. K Fameovi byl pozván jen tak si zahrát, nakonec to ale trvalo osmnáct měsíců, aniž mu kdokoliv naznačil, že je plnohodnotným členem kapely. Po uplynutí této doby Fame celé kapele oznámil, že už ji nepotřebuje. Hned další den ale zavolal Mitchellovi manager Jimi Hendrixe, bývalý basista The Animals, Chas Chandler. A další den již Mitch s Hendrixem hrál, spolu s basistou Noel Reddingem. Původně bylo vše myšleno jako týdenní záležitost, krátké turné po Francii, ale triu to spolu hrálo dobře a nebyl tedy důvod  ve spolupráci nepokračovat.  Zpočátku bylo v plánu kapelu ještě rozšířit, Hendrix měl v merku zpívajícího klávesistu Steve Winwooda, ale nestalo se tak. Po nějaké době hraní v triu bylo rozhodnuto nechat věci jak jsou. Mitchell a Redding se okamžitě přizpůsobili Hendrixově stylu a brzy poté tak učinili i z hlediska vizáže –  a divoká image The Jimi Hendrix Experience s afroúčesy, hedvábným a sametovým, pestrým oblečením, byla na světě.  Nejprve se prosadili v Anglii, kde se pověst o maniakálním, černém americkém kytaristovi brzy rozkřikla a koncerty byly hojně navštěvovány  místní rockovou elitou. Hendrix všechny šokoval svým agresivním stylem, showmanstvím a nebývalou virtuozitou, s jakou ovládal svůj nástroj. Rytmika mu v tom úspěšně sekundovala, následujíce jej na experimentálních výletech, kam všechny hnal Hendrixův génius.  Trio bylo předurčeno k hvězdné kariéře a  jeho hvězda počala skutečně stoupat brzy prudce vzhůru. Na jaře v roce 1967 hráli poprvé v Americe. Zůčastnili se úspěšně Monterey Pop festivalu, poté hráli ve Fillmore West a krátce nato zahájili šňůru coby předskokani The Monkees.  Jelikož se ale několika fanouškům Monkees  nelíbila  Jimiho erotická show, Experience se prostě  uprostřed  turné spakovali a odjeli, což byl nejspíše dobrý reklamní tah. Každopádně jej určitě  neměli moc zapotřebí.

 

 

  HEY JOE MP3


 

Brzy nato se již kapela a Jimi Hendrix obzvlášť stali hvězdami první kategorie a miláčky gramofonového průmyslu.  V té době mohli natáčet cokoliv, nic nemohlo být chybou vydat. Ale relativně zanedlouho poté šlo, bohužel, všechno opačně - z kopce dolů. Hendrix se rychle mentálně unavil, jeho volná duše se s zátěží show businessu  srovnávala přetěžko. Řešil to drogami a alkoholem, což jej unavovalo zase fyzicky…. Nějaký čas po výměně Reddinga  Jimiho starým parťákem Billy Coxem Mitchell v roce 1969  odešel.  Po krátké epizodě Jimiho nové kapely  The Band Of Gypsies s Buddy Milesem za bicími se ovšem opět odpočatý vrátil a pokračoval s Coxem a Hendrixem  v práci až do Jimiho smrti v září 1970.  Potom znovu na čas zmizel, ale ke konci roku se vynořil s jazzrockovým kvartetem, kde vedle něj hráli ještě Larry Coryell, Jack Bruce a slepý klávesák Mike Mandel.  Jak se ohledně Bruceovy přítomnosti slušelo a patřilo, hráli kromě fusion také, ke všeobecné spokojenosti obecenstva, několik pecek od Cream,

Další kapelou nedlouhého trvání byli Ramatam a potom již Mitch Mitchell zmizel opět ve studiích a žil střídavě v Anglii i v Americe. V roce 1988 udělali s Noelem Reddingem něco podobného, co dělá Chuck Berry. Rozjeli se po Americe a všude kam přijeli si najímali kytaristy a vokalisty, hrajíce materiál Jimi Hendrixe a cokoliv, co mohli dát na improvizovaných zkouškách dohromady. Nevím, jak to mohlo fungovat, najímat si rytmiku je přece jenom něco jiného, než snažit se nahradit  jedinečný a nenahraditelný originál… S novináři se moc nebaví, takže nikdo vlastně o něm pořádně nic neví. A o to mu nejspíš asi jde.


Většinu času s Hendrixem používal Mitchell klasickou soupravu se dvěma kotli a jedním tom tomem, ala Buddy Rich. V začátcích značku Premier, potom od prvního zájezdu do Ameriky až do konce Hendrixovy éry (s výjimkou některých festivalů) značku Ludwig. Perleťové, nebo v úpravě přirozeného javoru. Právě nezaměnitelný zvuk Ludwigů šedesátých let charakterizuje naprostou většinu nahrávek s Hendrixem. Byly nahrány téměř všechny ambientně,  téměř vždy bez jakéhokoliv tlumení.  Na četných z nich se podepsal zvukový mistr a milovník bicích Eddie Kramer, též známý z některých nahrável Led Zeppelin. Mitchella také, dá se říci, charakterizoval velmi specifický zvuk činelů, v jeho případě to byly vždy staré Avedis Zildjian. Speciálně jeho ride a crash ride znějí na některých nahrávkách jako z kategorie těch, po kterých jazzmani pátrají leckdy celý život.  Během let se  také údajně Mitch stal nadšeným sběratelem starých bubnů a činelů. Ke konci Hendrixova života rozšířil  soupravu o další tom tom a druhý velký buben. Na podobnou hrál potom i s Brucem.  Ke konci osmdesátých let byl k vidění za soupravou Yamaha s činely Paiste a v novém století proháněl Drum Workshop.  Ve své vzpomínkové knize Jimi Hendrix: Inside the Experience  Mitchell píše, že spolupráce s Jimim byla pro něj velmi snadná a že se s ním po hudební stránce cítil vždy „být doma“.  Hendrix sám označoval Mitchella a jeho bicí za vůdčí element  většiny improvizací, za tmel, držící vše pohromadě.  Mitch Mitchel byl pořádně k vidění vlastně jenom těch pár kratičkých let s Hendrixem, ale rozhodně ovlivnil mnoho a mnohé. Bohužel v říjnu 2008 Mitch Mitchell zemřel.


 


 

Výber zboží dle druhu