Omar Hakim - rozhovor

Ptal se: Jiří Čáp

Omar Hakim je bubeník té nejvyšší světové třídy. Poprvé jsem jej zaregistroval na přelomovém Stingově albu The Dream Of The Blue Turtles a od té doby na něj narážím pořád. Těžko byste hledali bubeníka, který se tak lehce pohybuje mezi žánry a hraje s tolika lidmi, kteří ve svém žánru tvoří absolutní špičku: Jazz? Weather Report, Miles Davis, Larry Carlton, John Scoffield,AlDiMeola, Bobby McFerrin.. Rock? Sting, David Bowie, Dire Straits, Mick Jagger..... Pop? Madonna, Carole King, Celine Dion, Lionel Ritchie, Mariah Carey... Loni natočil s Richardem Müllerem v New Yorku album 44 a před vánoci jej prezentoval slovenskému a pražskému publiku i živě vedle dalších amerických spoluhráčů.
To byla i příležitost pro náš rozhovor...

Jak se přihodilo, že jste se stal bubeníkem?
Začal jsem hrát na bicí, když mně bylo čtyři nebo pět. Dostal jsem dárek od příbuzných – něco jako dětský pochodový bubínek, pověsíte si ho na krk a můžete hrát. Moje máma říká, že hned, když ho na mě pověsili, tak jsem začal hrát rytmus (napodobuje ramtamtam ramtamtam) a všichni z toho byli nadšení, že mám přirozený cit pro bubny.
Můj táta byl muzikant, takže hudba byla u nás doma vždycky...

Táta byl bubeník?
Ne, hrál na trombon, už od dětství jsem slýchal jazz. Táta hrál s Duke Ellingtonem, Count Basiem, byl to big bandový hráč. Když jsem byl malý, tak jsem se učil hrát na housle a piano. Takže vlastně muzicíruju celý život.
Kdy jste si uvědomil, že se stanete profesionálním bubeníkem?
Asi když mi bylo osm nebo devět, tak ve třetí třídě.

A Vaše první vystoupení?
To mi bylo deset a hrál jsem s tátou, v takové malé jazzové kapele. Táta tehdy říkal: „OK, už jseš na to připravenej, jdeme na to.“
Když jsem se ptal svého přítele bubeníka (Erno Šedivý) na co se Vás mám zeptat, tak říkal, ať se zeptám, jestli jste napřed nehrál na perkuse. Protože způsob, jak hrajete třeba na basový buben a snare, kombinace rukou a nohou, synkopy, breaky a tak, mu připomíná spíš perkuse.
To je zajímavý postřeh, protože můj první učitel na bicí soupravu byl opravdu perkusionista.
Takže způsob, jak mě učil hrát na bicí soupravu měl v sobě koncept výuky na perkuse. A myslím, že ten
způsob, jak mě učil, se vlastně stal základem mého stylu hry na bicí.

Vaše první slavná kapela byla Weather Report. Jaké vzpomínky máte na tu dobu?
Nejzvláštnější vzpomínku mám na první telefonát. Nebyl jsem doma, měl jsem někde nějaký kšeft a telefon zvedla moje máma. Volal Joe Zawinul. Ona ho neznala a v té době mě volala spousta lidí. Když jsem přišel večer domů, tak říká: „Volal tě nějaký chlápek z Kalifornie, z Los Angeles, měl fakt divný jméno, začínalo na Zet a říkal něco o zprávě o počasí“. A já si to tak opakuju, říkám: „Zet, Kalifornie, zpráva o počasí....“ a pak mi to došlo: „Mami, kam jsi dala to číslo??!!“ A tak to všechno začalo, pěkně jsme si s Joem popovídali po telefonu a pozval mě, abych hrál s jeho kapelou, ani jsem nemusel projít konkursem. Vlastně za to vděčím Miles Davisovi, protože když Weather Report sháněli náhradu za Peter Erskina , tak volali Milesovi do New Yorku a ptali se ho: Milesi, koho máme vzít do kapely za bubny?“ A Miles jim říká: „Vezměte kluka, co se jmenuje Omar Hakim.“ Takže díky, Milesi!

Takže s Milesem jste hrál už před Weather Report?
Ne, s Milesem jsem hrál až po nich. Ale před Weather Report jsem už hrál se spoustou lidí. Bubnoval jsem se saxofonistou Davidem Sanbornem, nahrál jsem s ním desku As We Speak, hrál jsem na turné s Carly Simone, velice populární pop rockovou zpěvačkou, pracoval jsem i s japonským jazzovým kytaristou Katsumi Watanabe, skvělým fusion hráčem, takže už před Weather Report jsem byl hodně zaměstnanej, hrál jsem s Gil Evans Orchestra těsně před tím, než jsem přišel k Weather Report.
Gila Evanse jsem viděl hrát v Praze, bubnovala s ním tehdy Sue Evans, mladá holka, možná jeho dcera, hrála moc dobře...
Skvělé, možná to byla jeho dcera, nevím. Já jsem hrál s Gilem Evansem v roce 1981, tam jsem se vlastně poprvé potkal s Hiramem Bullockem.

Vy jste známý tím, že se cítíte jako doma v různých žánrech, perfektně zvládáte jazz, rock i pop. Je to pro Vás něco přirozeného, nebo jste se musel nějak přizpůsobovat?
Ne, pro mě to bylo přirozené, protože já poslouchám jazz i rock. A vyrůstal jsem v době, kdy v Americe rádia hrála všechno možné. Pustil jste rádio a na jedné a téže stanici hráli jazz, pop, rhythm and blues. Teď jsou rádia na celém světě strašně zkomercionalizovaná a každé se soustředí jen na jeden druh hudby – jedno hraje jenom hity, další jenom jazz, jiné zase jenom rock. Nevím, jak je to v Evropě, ale v Americe je to teď takhle rozdělený. Ale když jsem byl kluk, tak na mě působilo spousta hudebních stylů a to mělo ohromný vliv na moje hudební myšlení. A já jsem se zamiloval do jazzu, rocku, R&B, reggae, be-bop, jazz fusion. Poslouchal jsem tolik věcí a všechno mě zajímalo. A pak, v New York City, když se chcete živit jako profesionální bubeník, tam je ohromná konkurence, ohromná spousta skvělých muzikantů. Takže jsem si říkal: „Jak mezi ně mám prorazit, mezi ty fantastický bubeníky?“ a uvědomil jsem si, že na žádnou nabídku nesmím nikdy říct ne jenom proto, že tu muziku neumím, že musím být schopen vždycky říci ano. Mám takovou humornou příhodu. Jeden čas jsem neuměl hrát reggae a jednou mě zavolá místní reggae kapela, nijak zvlášť známá a ten kluk říká: „Dostal jsem na tebe číslo (nevím už od koho), umíš hrát reggae?“ A já říkám: Jasně, že umím, žádný problém. Kdy hrajete?“ A on říká: „V sobotu, můžeš?“
A já říkám: „Jo“ a to bylo za 4 dny. Takže jsem zavěsil, šel do obchodu s deskama a koupil jsem si desky s reggae a ty čtyři dny jsem poslouchal jenom reggae a cvičil jsem. A v sobotu jsem s nima hrál, protože jsem pochopil, že se musím připravit, abych se mohl stát profesionálním muzikantem.

Jak moc jste na to cvičil?
Jo, musíte taky cvičit. Ale co jsem tehdy udělal: šel jsem do tanečního reggae klubu s přáteli. Byl to klub v Downtown na Warrick Street. Přišel jsem si tam zatančit, protože když tančíte, tak se muzika stane součástí vašeho těla a lépe chápete, jak má na lidi působit. Takže jsem do klubů chodil docela často, pokecat s přáteli, zatancovat si s holkama, pobavit se, dostat se do muziky, do pocitu z ní ... to všechno pomáhá. Když bubnujete, tak vlastně za bubnama tančíte.

Hrál jste s mnoha známými lidmi, s kým se Vám hrálo nejlíp?
Těch bylo hned několik a rozhodně k nim patřili Weather Report. Byla to pro mě ohromná zkušenost a hodně jsem se u nich naučil. Ale líbilo se mi i na turné se Stingem, byl jsem členem jeho kapely od roku 1985 do 1986. To byla paráda, když hrál můj kamarád Darryl Jones na basu, teď hraje s Rolling Stones. Kenny Kirkland, který mezitím umřel, hrál na piano, Branford Marsalis na saxofony. Tehdy jsme si užili hodně srandy.
Hrál jsem taky asi osm let s Madonnou a to zase byla zábava z jiného důvodu, protože to byla více pop music, mladší obecenstvo. Je to zajímavé, když přejdete ze světa jazzu do světa popu. A já mám tyhle změny rád, protože mě to udržuje ve formě a nenudím se při tom. A protože jsem byl od dětství fanda do jazzu i popu, nebyl to pro mě problém hrát s Madonnou, znal jsem všechny její písničky. Stát se členem její kapely bylo pro mě velmi snadné, protože jsem všechnu její muziku už znal. Hrál jsem také s Lionelem Ritchiem, u něho jsem i zpíval. Snažím se, aby všechno, co dělám, mě také bavilo.

Proč jste si vybral bubny Pearl. Kdy jste na ně začal hrát?
Když jsem začal hrát na bubny, táta mi přivezl bicí Ludwig – to bylo koncem 60. nebo začátkem 70. let a tehdy byl Ludwig velmi populární. Když jsem si pak sám kupoval koncem 70. let další soupravu, první za vlastní peníze, koupil jsem si soupravu Gretsch a hrál na ni asi do roku 1983. Když jsem byl v Japonsku, kontaktovala mě Yamaha a nabídla mi její bubny. Byly velmi dobré, ale pociťoval jsem problémy s podporou z jejich strany a jako umělec jsem nebyl u Yamahy velmi šťastný. Z důvodů, které neznám, nereagovali na mé potřeby. Pearl se o tom nějak dozvěděl a byl to Steve Ferrone, který mě představil lidem z oddělení Artist Relation u Pearl. Ti se velmi snažili, abych přešel k Pearlovi. Pearl dělal a stále dělá fantastické bubny, v té době měnili trochu politiku. Začátkem 80. let hrály na Pearl hlavně rockové a metalové kapely a tam směřoval i jejich marketing. V polovině 80. let ale chtěli spojit značku Pearl i s představiteli jiných žánrů – v té době se domluvili na spolupráci se mnou, s Dennisem Chambersem a spoustou mladých bubeníků, kteří v té době ještě nebyli hvězdami. Říkal jsem si, že je to dobrá příležitost, abych neměl jen skvělé bubny a za sebou firmu,kteráměopravdu podporuje, ale chtěl jsem se účastnit i vývoje nových bubnů. Pearl mě nechal navrhnout můj model bubínku (OH1450 – pozn. red.), který byl uveden na trh asi před 10 lety a myslím, že se prodává velmi dobře po celém světě. Příští rok to bude už 20 let, co s Pearlem spolupracuji a pociťuji to jako fantastické partnerství. Doufám, že to nějak pořádně oslavíme.

Hrajete nyní na bubny Pearl Masterworks. Z jakých jsou vyrobeny materiálů?
Moje souprava Masterworks je postavena z kombinace dřev bubinga, afrického mahagonu a javoru. Vybral jsem si tyto materiály kvůli jejich zvukové charakteristice. Bubny o menším průměru jsou hlavně kombinace bubinga a javoru. Jak se průměry zvětšují, přidal jsem vrstvy afrického mahagonu pro zvýraznění spodku. U floortomůjeněkdyafrickýmahagonnavnitřkukorpusu tak hluboký, že tomy ztrácí artikulaci. Takže u floortomůjsemnechalnavnitřekkorpusůnalepitjavorové prstence, aby získaly větší atak. Totéž jsem pak provedl i u basových bubnů. V mnoha ohledech je moje souprava Masterworks velmi podobná nové řadě Pearl Reference. Koncepčně mně bylo jasné, že abyste dosáhli různých tónových charakteristik, musíte smíchat vrstvy z různých materiálů. Menší bubny se musí prosadit. Některé malé bubny totiž, i když mají pěkný tón, nejsou dost hlasité. Větší bubny mají často mohutnost a hloubku, chybí jim ale atak a čitelnost.
Řešením je vyrovnat tónové kvality a atak celé soupravy, takže jednotlivé bubny působí jakoby patřily k jedné rodině bubnů. Trvalo mi to 3 až 5 let, než jsem přišel na to, jaké bubny Masterworks si nechat udělat. Mluvil jsem se spoustou lidí, o materiálech, tónových vlastnostech... Hodně mně pomohl Bob Getzen, je to takový vědec přes bubny. U Pearl mně pak pomohli celý koncept mé bicí soupravy vyladit.

Co byste poradil mladým bubeníkům?
Hraní muziky by měla být zábava. Ano, je důležité studovat, ano je důležité učit se technickým aspektům hudby, naučit se základům bubnování – říkám tomu ABC hry na bicí – všechny tyhle věci jsou důležité. ALE NEJDŮLEŽITĚJŠÍ je při muzice se bavit. Pamatovat na to, že hudba je jednoduše jazyk, je to další jazyk. A proč se učíte jazykům? Abyste se dokázali vyjádřit, přenést vaše pocity, myšlenky pomocí tohoto jazyka na druhé lidi. My muzikanti to můžeme dělat muzikou a ještě se u toho bavit a bavit i druhé. Takže užívejte si to, propojte muziku se sebou samým, s vaším životem. Pak to bude pro vás důležité a lidi to poznají.

Je pro Vás zábava i hraní s Richardem Műllerem?
Jasně, byla to taková nečekaná zkušenost. Já jsem Richarda neznal, než jsme album začali točit. Volal mě Michael Caffrey, kytarista a zároveň nahrávací inženýr a říká: Tihle lidi mi zavolali a říkali, že se jim líbíš a chtějí tě mít na té desce. Můžeš to udělat? Já jsem se podíval do svého diáře a říkal jsem: „Jo, ty dny mám volno.“ Přišel jsem do studia, tehdy jsme se s Richardem viděli poprvé. Protože jsem profesionální session muzikant, vždycky se musím nějakou hudbu učit a i tahle práce ve studiu byla zábava.

Vy jste navrhl na basu Willa Lee?
Ne, oni už měli představu o muzikantech a mě jen zavolali. A myslím že proto, že album tak dobře dopadlo, se rozhodli, že nás pozvou i na turné. Řekli si, že to bude dobrý nápad pozvat na turné stejné lidi, kteří natočili desku. Je to prima, když to tak dopadne. Takže si mě zarezervovali už snad před půl rokem.

Jak moc jste na šňůru cvičili?
Naučil jsem se 23 písniček za dva dny! Byla to spousta práce. Od té doby, co jsme nahráli album, jsem pracoval na dalších deskách, byl jsem na turné, dělal spoustu dalších věcí, takže Richardovu hudbu jsem si už nepamatoval. Poslali mi cédéčka, ale zásilka se někde ztratila, takže jsem tu muziku poslouchal až v letadle a pak jsme dva dny zkoušeli. Byl jsem dost unavenej (směje se).

Na čem budete pracovat, až se vrátíte do Států?
Budu psát hudbu pro můj sólový projekt. Už jsme začali nahrávat před třemi týdny ve studiu Galaxy v Belgii, dal jsem dohromady novou kapelu. Plánuju natočit DVD, které by mělo vyjít v roce 2006 a vyjet na turné v Americe, Evropě a Japonsku.
S kým v kapele hrajete?
Na basu hraje můj dlouholetý kamarád Jerry Brooks, fantastický baskytarista. A pak tam mám samý nový kluky: na kytaru hraje Chieli Minucci, v Americe má kapelu Special EFX, skvělý kytarista. Na klávesy hraje v první skladbě na albu Scott Tibbs, další geniální muzikant, který pracuje v Americe pro Rolanda. Mám tam taky hráče na foukací harmoniku Grégoire Mareta, který hrál s Pat Methenym. Chci ještě přidat další dva hráče – někoho na perkuse a čelistu nebo houslistu, abych dosáhl různého zvuku. Harmonika a housle nebo harmonika a cello jako hlavní nástroje s klávesama a kytarou, to bude paráda, člověče.

Další informace: http://www.pmc.cz