Světoví bubeníci - Art Blakey

ART BLAKEY

 

 

Art Blakey přinesl do jazzové hry nový druh pulsující síly a jednoduchost s tahem. Jeho styl byl pevně ukotven vytrvalým šlapáním hi hatky na druhou a čtvrtou za tepajícím syčením činelů K Zildjian. Urychlil vývoj swingujícího rytmu bebopu a učinil jej méně složitým a křečovitým. Zároveň ve své hře spojil základy amerického blues s muzikálním přístupem západoafrických bubeníků. Hrál s vysokou intenzitou, jeho explozivní drive a přesnost jej učinily jedním z nejnahrávanějších hráčů jazzové historie. Sólisty svými doprovody nutil dosahovat jimi samými často netušených výkonů. Osobně nikdy nezapomenu na jeho koncert s Jazz Messengers v londýnském Ronnie Scott´s Club. Blakey už byl starý pán, téměř třiašedesátiletý, a za bicí i později od nich mu museli trochu pomoci, ale entuziasmem a výbušnou energií, s jakou hrál, jsem byl uzemněn. Čekal jsem sice tehdy velmi příjemný zážitek, sedě téměř před bicí soupravou, ale on z ní chvílemi dělal hodně muzikální buldozer, přímo jiskřil nápady a hrál s energií mladého kluka. A hrál mimo svou, tehdy sedmibubnovou, soupravu Pearl s pěti činely úplně na všechno kolem sebe – na přední blánu velkého bubnu, na stojany, na spodní strany činelů, na zem. Ohromně se při tom ještě stihnul bavit a tryskala z toho ze všeho radostná a chytrá muzika. Další šok jsem utrpěl, když jsem se později dozvěděl, že tou dobou byl již dávno téměř hluchý. V mládí byl totiž vystaven rasistickému útoku, který přežil s navždy poškozeným sluchem, omezeným viděním a s ocelovou destičkou, kterou mu museli implantovat do rozbité lebky. V pozdějším věku byl nucen nosit naslouchátka, ale na pódiu je snímal, protože muziku prý vnímal tělem a přesně se orientoval ve vibracích jednotlivých nástrojů. Bez naslouchadel prý vnímal skutečně jenom muziku, ale dokázal například velmi dobře rozpoznat, hrál-li někdo třeba falešně. A musím říci, že snad trochu i díky této skutečnosti hrál pěkně nahlas! Nevím, kolik bubeníků nás tam tehdy ovlivnil, ale vím přesně, že od tohoto Artova „nakopnutí“ jsem se začal daleko více zajímat o jazz a navždy už to budu vnímat jako především jeho zásluhu.

 

 

Narodil se v roce 1919 v Pittsburghu. Asi v pěti měsících mu zemřela matka, otec mulat zmizel ještě před tím. Dítě bylo svěřeno do péče sestřenici z matčiny strany a v její rodině vychováváno. Asi ve třinácti se Art od nevlastních bratrů a sester dozvěděl, jak se věci mají. Dětství skončilo v ten ráz a zmatený Blakey začal pracovat ve slévárně, přímo u tekoucího železa. Vydělal si trochu peněz a dal dohromady kapelu, ve které hrál na piáno a řídil ji. Na piáno se začal učit již před pár lety, než definitivně odešel z domu, od nevlastního bratra. Jeho kapela začala potom hrát v klubu Ritz a mladý Art s potěšením zjistil, že jsou schopni si za jednu noc každý vydělat stejně, jako vydělal on sám ve slévárně za týden. Od přiopilých hostů prý dostávali značně velké částky. V klubech se Art rychle učil výrazu, ale opravdová inspirace přišla z kostela. V jeho případě šlo o kostel, kde nebyly povoleny jakékoliv hudební nástroje, pěvecký sbor byl a capella. Zpívali, tleskali a dupali rytmicky do rytmu, prostě swingovali. V amerických kostelích se toto děje dodnes a rytmy, které zpěváci vytleskávají, jsou často polyrytmy, protože každá skupina zpěváků tleská či si podupává jinak. Někteří na druhou a čtvrtou, někteří všechny čtyři, a každá skupina tak zpravidla činí v jiném metru, či v jiných tempech. Toto Arta ohromovalo a rytmy mu učarovaly. Původně chtěl hrát v kapele na trubku, ale podle učitele se víc hodil k tubě. Jenže na tu hrát nechtěl, proto si vybral již zmíněné piano. Hrál na něj celkem v pohodě až do té doby, než si s nimi zahrál Erroll Garner. Ten hrál na piáno tak dobře, že Blakey přesedlal na bicí. Vlastně k tomu byl donucen gangsterským majitelem klubu, ale už to tak zůstalo. Bubny koupil majitel od původního bubeníka. Sám Art nevěděl, jak dokázal tu noc show zahrát, ale nějak to dokázal, v sázce byl vyhazov z klubu a ztráta stálého angažmá. Takže se prostě přes noc stal bubeníkem! Studovat bicí neměl při neustálém hraní vůbec čas, a tak se učil a sbíral rozumy od bubeníků, kteří se přišli podívat, případně zahrát si. Jeho největším učitelem a inspirátorem byl Chick Webb. První lekce byla drsná, Webb přišel do klubu s Ellou Fitzgerald, pozoroval chvíli Artovo show a po něm se ho zeptal, jestli chce opravdu být bubeníkem. Po kladné odpovědi si nechal zahrát virbl a poté s opovržlivým výrazem pejorativního charakteru odešel. Příští schůzka se odehrála u Chicka, ale místo dlouhých řečí byl Art přinucen posadit se u cvičného padu, Chick pustil metronom na nejnižší tempo a se slovy: „hraj virbl a jestli přestaneš, vrátím se a rozbiju ti lebku“ opustil místnost. Od Chicka se Blakey naučil, jak řídit kapelu pomocí bicích a jak vyhrávat aranže. Webb byl mistr synkopace a velký buben měl neustále v chodu s basou, že jej někdy bylo spíše cítit, než slyšet. Ovšem znenadání přišel akcent a šlapák zaduněl jako kanón. Blakey často vzpomínal, že ten velký buben byl skoro tak velký, jako Chick, ale ten že jej pedálem ovládal neskutečně snadno. Také vzpomínal na téměř šimpanzí Webbovy ruce, které nebylo v sóle při té rychlosti vlastně téměř vidět. A také na užaslého Gene Krupu, který velmi rád chodil Webba sledovat. Jednou z nejpodstatnějších věcí, kterou Webb ovlivnil další nastupující bubeníky, byl způsob jeho hry na činely. Byl prvním, kdo na ně hrál doprovody. Nazývali to tehdy „východním bubnováním“, zatímco třeba Jo Jonesův bubínek s krátkou hi hatkou bylo „západním bubnováním“. Webb měl činely pověšené za kožená poutka na hácích a jediný způsob, jakým kontroloval jejich úhel či pohyb, byla jeho hra. Dalším opravdovým pionýrem ride činelu (některé prameny ho uvádějí jako prvního, nicméně s Webbem byli současníci, ovlivňující se navzájem) byl Kenny „Klook“ Clarke, famózní hráč, který svého času mocně swingoval pouze na velký a malý buben a velkou čínu. Levou nohou dupal do země. I on měl na Arta velký vliv. Další inspirací, i když poněkud odlišného charakteru, byl Armstrongův bubeník Sid Catlett. Stalo se totiž, že Catlett běžel po show Blakeymu poblahopřát k dobré práci. Byl to obr a jak Arta vyzdvihnul a objal, ucítil na prsou placatici, ze které Art při show ucucával brčkem přímo z kapsy gin. Blakey za to dostal okamžitě pohlavek a byl polit vodou, s doporučením, že vrátit se k chlastu může až po tom, co ovládne dokonale svůj instrument. I Catlett Arta lecčemus přiučil a Blakey nejraději vzpomínal na jeho časté rčení: “Když jsi v průšvihu, hraj virbl!“, které mělo spojitost s výše zmíněnou historkou. Na cvičení moc času nebylo, ale když Art cvičil, cvičil doma na polštáře, které postrádaly jakýkoliv odraz. To ho nutilo vyhrát všechno sám. Spal minimálně, nejvíce času mu zabírala největší škola, živé hraní. První léta musel hrát noc co noc, téměř až do šesti do rána. Potom, po přestávce a jídle, bylo ranní show „ke snídani“ a poté jam session. To prý se protáhlo většinou až do dvou odpoledne. Do postele se Art dostal tak ve tři, ale v půl deváté večer už musel být opět v klubu. Takže cvičit musel prostě někdy mezi tím…

A tak Blakey zrál a skrze swingové kapely Fletchera Hendersona, Mary Lou Williamsové a dalších se dostal až do významného orchestru s kmenovým zpěvákem Billy Eckstinem. Tento pokročilý big band se ve čtyřicátých letech stal líhní pro jazzové velikány příštích dvaceti let. Když doba velkých orchestrů odumřela, začal Blakey spolupracovat s Charlie Parkerem, Dizzy Gillespiem, Theloniousem Monkem a dalšími, tehdy mladými bebopery. V tomto období také udržoval na živu vzpomínku na Eckstinův big band založením Seventeen Messengers, předzvěst své pozdější letité kapely. Mimo to vedl malá comba s Cliffordem Brownem, Horace Silverem a mnoha dalšími osobnostmi moderního jazzu, které po vystudování „Art Blakey University“ zářily na jazzovém nebi a některé září dodnes. A také v tomto čase se stal Blakey jedním z nejzaměstnanějších a nejčastěji točících bubeníků, především jako „domácí“ hráč firmy Blue Note Records. Hrál téměř s každým, kdo v jazzu něco znamenal, nemá smysl vyjmenovávat. Naučil se všestrannosti a citu pro jednotlivé směry, zdaleka ne všechno, co doprovázel, byl totiž bebop. Spolu s dalšími velkými bubeníky té doby, např. Maxem Roachem, Philly Jo Jonesem, Roy Haynesem a dalšími, v čele s Kenny Clarkem, udával směr. Když vznikli regulérní Jazz Messengers, příštích třicet let jimi prošlo tolik hudebníků, kolik je hvězd na nebi. Art vychoval celé generace jazzových hráčů, kterým se dostalo v jeho kapele té nejlepší školy. Za všechny lze jmenovat třeba díky Stingovi všemi tábory známého Wyntona Marsalise, jeho bratra Branforda, nebo Clifforda Browna a Wayne Shortera. Ti všichni začali u Arta coby mladíčci a vydobyli si své ostruhy. A to byla Blakeyova metoda – rozeznat talent, naverbovat jej, vycizelovat, zkultivovat a poté postavit na vlastní nohy. Takhle to Art Blakey praktikoval až do své smrti v roce 1990, v tepnách své kapely stále udržoval čerstvou, mladou krev. Jazz Messengers vznikli s představou, že coby malá kapela budou hrát, frázovat a částečně tedy i znít jako big band. Asi nejznámější sestavou byla v padesátých letech ta s pianistou Horace Silverem, basistou Dougem Watkinsem, trumpetistou Kenny Dorhamem a tenorsaxofonistou Hankem Mobleyem. Jejich kreativní hudba se směsí blues, gospelu a moderního jazzu byla nazývána hard bop, někdy také post-bop,či dokonce funk. Toto ale přísluší hudebním kritikům, důležité je, že je to hudba živá a nadčasová a že z ní naplno svítí radost. A takový odkaz nám Art Blakey zanechal.

 

 

Bubny Gretsch Broadcaster Progressive Jazz, činely K Zildjian:

5,5 x 14“ dřevěný malý buben

8 x 12“ tom tom

14 x 14“ kotel

14 x 20“ velký buben

14“ Medium Hi hat

18“ Medium Crash

20“, nebo 22“ Medium Sizzle Ride (s nýty)

 

 

V pozdějších letech používal Blakey daleko větší soupravu, nejčastěji rozměry 14 x 22“, 8 x 10“, 8 x 12“, 9 x 13“, 14 x 14“ a 16 x 16“. Také zaměstnával více činelů, hlavně pro kontrastní barvy doprovodů. Značka zůstávala Zildjian, téměř vždy K. Mezi šťastlivce, které několika činely ze své velké kolekce obdaroval, patří například Steve Gadd.