Bill BRUFORD & Pat MASTELOTTO - KING CRIMSON
Motto : "Místo, které mám v King Crimson coby bubeník, je v rock´n´rollu jedním z mála, kde si mohu dovolit hrát cokoliv třeba v sedmnácti šestnáctinách a přitom bydlet ve slušném hotelu..." Bill Bruford, někdy v roce 1983
Billa Bruforda z legendárních King Crimson není třeba příliš představovat, patří k nejznámějším a také nejuznávanějším bubeníkům Anglie. Pat Mastelotto se k němu do nových Crimsnů zdánlivě nehodil, ovšem dnes spolu ti dva tvoří unikátní hnací motor, předoucí daleko za hranicemi toho, co bylo dosud na poli dvou bubeníků v jedné kapele probádáno. A ten motor pohání jednu z nejkreativnějších a vždy moderních kapel, jejíž hudba vždy patřila k náročným a značné nároky na všechny zúčastněné také kladoucím.
Když se spolu ti dva sešli poprvé, nebylo to asi jednoduché. Lišák Fripp je prostě vzájemně představil - a zmizel. Ale jeho myšlenka, dát dohromady dva zcela odlišné hráče a uvést tak věci do pohybu, byla, jak čas ukázal, geniální. Ostatně tak tomu u Frippa, uměleckého šéfa kapely přes dvacet pět let, bylo téměř vždy. Nikdy nepřestal spoluhráče tlačit k překračování zažitých norem a jeho vliv na bicí je známý. Přitom všem se kapela vždy těšila značné popularitě, což nebývá u takovéhle hudby pravidlem ani náhodou.... Počátkem osmdesátých let Bill Bruford prohlásil : "Kšeft, který mám s King Crimson coby bubeník, je v rock´ n´rollu jedním z mála, kde si mohu dovolit hrát cokoliv třeba v sedmnácti šestnáctinách a přitom bydlet ve slušném hotelu." Bruford si zpočátku myslel, že Mastelotto je moc hlučný, ten si zase připadal hloupě, že k setkání vůbec došlo.... Nejpozitivnější na jejich spojení je fakt, že nesklouzli do stereotypu, kdy by plnili předem stanovené role. Od Mastelotta by se dal očekávat hutný jednoduchý doprovod, kterým je známý, s Brufordem hrajícím "svou věc" všude okolo. Občas tak tomu skutečně je, ale je zde spousta dalších kombinací, s nimiž ti dva experimentují, snažíce se dostat ze své spolupráce maximum. Často dokonce hraje základní rytmus Bruford a Mastelotto sóluje a "barví" na své speciálně pro tento projekt zkonstruované soupravě.
Pat Mastelotto je nejvíce známý asi svou spoluprácí s hitovkou osmdesátých let Mr.Mister. V tomto bandu Pat spojil svůj oblíbený šlapavý styl s moderní technologií. Další jména, se kterými spolupracoval hlavně ve studiu, jsou : Rembrandts, Cock Robin, Sugarcubes, XTC, Michael Penn, Jude Cole. King Crimson patřili vždy mezi jeho oblíbence a hráli roli i při první schůzce Pata s jeho dnešní manželkou. Desky, které Pat uvádí jako nejlepší, které představují jeho hru, jsou :
King Crimson - Thrak, David Sylvian and Robert Fripp - Damage, XTC - Oranges and Lemons, Jude Cole - A View From 3rd Street, Ted Hawkins - 100 Years a cokoliv od The Rembrandts, Mr.Mister a Peter Kingsbery. Vzorů a inspirací má Pat mnoho a patří mezi ně i jazzoví hudebníci. Ti naopak patří mezi hlavní vzory Billa. Konkrétně uvádí tato jména :Jack DeJohnette, Jon Christensen, Joe Morello, Max Roach, Kenny Washington a další. Rád také poslouchá sólové projekty dvojic Pierre Favre a Paul Motian a Fredy Struder a Nana Vasconcelos.
Nejpodařenější Billovy desky podle něj jsou :
King Crimson - Thrak, Red, Discipline, Earthworks - Stamping Ground,Live, Earthworks, Bruford - One Of A Kind, David Torn - Cloud About Mercury, Yes - Close To The Edge.
Bruford již dlouhá léta kombinuje akustickou soupravu s elektronikou - nejčastěji SIMMONS, s touto firmou spolupracuje od začátku osmdesátých let. Poprvé tuto kombinaci použil na desce Discipline (King Crimson) a šokoval tehdy své fanoušky zcela novým přístupem, zněl trochu jako kombinace bicích a vibrafonu. Později používal s akustickým tradičním základem - kopák a virbl - také rototomy, octobany, gong drum, hrál dost často i bez akustické hihatky. Vždy od té doby až na pár výjimek používal elektroniku a používá ji stále. Při tom všem ale nikdy nezapoměl zdůrazňovat, že hudba je na prvním místě, až potom nástroje :
"Vždycky jsem se teprve podle hudby rozhodoval o tom, které nástroje použít. V opačném případě, použijí-li se tradiční bicí v tradičním rozestavění a s tradičními velikostmi, neznamená to, že musí nutně diktovat styl hudby."
V nových Crimsnech používá kompletní akustickou soupravu plus pady Simmons. Situace, ve které se nachází, pro něj není nová - s dalším bubeníkem (Jamie Muir) již kdysi ve stejné kapele hrál. Nyní se role "prvního" bubeníka trochu obrátila a Bill se většinou ocitá v úloze rušitele - v dobrém slova smyslu - neotřesitelného Mastelotta. V roce 1975 hrál Bill v Genesis, společně s Philem Collinsem. A před pár lety hrál opět s dalším bubeníkem - v Yes s Alanem Whitem. Tam to nebylo bez problémů, takže mohl mít k další spolupráci s jiným bubeníkem výhrady.
"Vůbec žádné výhrady. Stále mě vzrušuje být členem King Crimson, je to můj duchovní domov a kdyby kapela sestávala ze tří mongolských flétnistů, myslím, že bych stále byl šťasten. K dnešnímu složení nemám výhrady, protože se mi líbí přicházet stále s něčím novým. A rád zkouším aby vše fungovalo, je už jedno, kterým směrem to půjde. Když někdo řekne, že je velmi divné, že Bruford a Mastelotto hrají spolu, bude to pro mě asi znít bezvadně. Doslova slintám - pojďme to "velmi divné" probádat!
Když bych měl srovnat bubeníky, s nimiž jsem hrál - nejkreativnější a nejbarevnější byl Jamie Muir, hrál mnoho percussion. A jeho přístup k soupravě byl zvláštní, znělo to jako když se jazzový bubeník pokouší hrát vařící rock. Takový měl přístup, jeho "feel" byl extraordinérní a tlačil dopředu. Jamie je doslova filosof a hraní s ním mě moc naučilo jak o hudbě samé, tak o tom, co je to býti muzikantem.
S Philem se mi hrálo dobře, máme podobný přístup a máme mnoho společného. Oba Angličani, podobný věk, podobné základy. Ale zase moc jsem toho s ním nenahrál, protože on dost zpíval. Alan White je také dobrý bubeník, ale s Yes to byl zlý sen hrát dvoje bicí. Je to tím, že Alan s Chrisem (basista Squire) spolu doslova dýchají, co se temp týče. Jako v symfonickém orchestru. Když se Chris rozhodne zpomalit, zpomalí. A naopak. To je v pohodě a Alan to s ním dělá velmi dobře. Ale hrát k tomu percussion je složité a vždy to vzalo pár taktů, než se to usadilo. Ale moje role v tom složení byla spíš dobře se bavit, pomoci k tomu novému sjednocení. S tím jsem problémy neměl a byly to fajn prázdniny se starými přáteli....
Pat je ten nejhlasitější bubeník, jakého jsem v životě slyšel. Má tu stadionovou mentalitu. Ze začátku to bylo obtížné a musíme stále opatrně naaranžovávat plexisklové desky na usměrnění zvuku! Myslím, že stadion je vábnička, způsobující někdy špatné návyky. Stadionový rock je stadionový rock. Je to obscéní a narcistický způsob snažení. Kdo to chce dělat, fajn, ale nemyslím, že by na této úrovni bylo možno slyšet mnoho kreativní hudby. Obyčejně jde o připravenou, přímočarou rockovou záležitost. To je v pohodě, ale není to místo na pravděpodobné objevení něčeho nového. Lidé se dnes chtějí bavit, v Americe na mě volali "dělej něco!", zrovna když jsem hrál na vrcholu svých možností. Problém je - ne však pro mě - že moje pohyby jsou malé a nejsou v nich gesta. Lidé si myslí, že na tom pódiu nic nedělám! Dnešní divák chce za svůj lístek vidět paličky vysoko nad hlavou a veškeré to drama okolo toho...."
V neustálém hledání Roberta Frippa a v jeho připomínkách k bicím vidí Bruford spíše výhody : "V podstatě jsem rád, že hraju v situacích, kdy bývám omezen. Jsi-li omezen, najdeš zpravidla cestu, jak to obejít. Například když Robert nechce hihatku, najdu cestu, jak se bez ní obejít. Pravděpodobně bych se tím nezabýval, kdybych nebyl takto omezen, a tu cestu bych nenašel. Mnoho výkonných umělců má rádo určité omezení. Úplná svoboda někdy vede k velmi špatným improvizacím a k velmi špatné hudbě. Tentokrát jsem ale nijak omezován nebyl. Jen jsem na první zkoušky přišel s nevhodnými nástroji. Myslel jsem, pošetilec, že King Crimson naváže tam, kde přestal. Na tu vzdušnou hudbu, kterou jsme hráli v osmdesátých letech. Jenže, jak je teď již jasné a logické, kapela z nějakých důvodů navázala spíš na zvuk z let sedmdesátých. Současný King Crimson mluví jazykem dneška. A jazyk dneška jsou kytary,co ti přibijou koule ke zdi. Takže výborně - počítejte se mnou. Jsme nyní kapela s tvrdším spodkem, schopná být mnoho hlučnější a neurvalejší."
Pat Mastelotto trávil poslední dobou mnoho času ve studiích v Los Angeles. Tam se také skrze inzerát v novinách dostal k člověku,který mu řekl o problémech Roberta Frippa s bubeníky. Protože King Crimson byla jeho oblíbená kapela, zkusil to. Dál už bylo pro něj všecko stejné překvapení, jako pro ostatní, kteří se o něm a Brufordovi později dozvěděli.
"Vyžádal jsem si audienci a vymínil si, že budu alespoň půl hodiny hrát. Letěl jsem do Londýna, kde konkurs byl, a spal u kamaráda na zemi. Nevěřil jsem, že bych to místo dostal, ale alespoň jsem si chtěl zahrát s někým, koho již dlouho obdivuji - s Robertem Frippem. Řekli mi, že by v podstatě měl nastoupit originální bubeník Crimsnů, Michael Giles. To mě vzrušilo, protože on měl na mě velký vliv a divil jsem se, co se s ním mohlo stát. Když jsme začali hrát, zdálo se, že mezi mnou a Robertem Frippem je jakési stálé spojení. Samozřejmě jsem byl slušně vzrušenej. Po jenom pár minutách hry se Robert zvednul a minul mě dozadu. Byly tam dveře ven, takže jsem si myslel, že mě moc nebaští. Potom jsem ale za sebou vycítil čísi přítomnost. Podíval jsem se přes rameno a uviděl Roberta, jak mě pozoruje při hře a směje se. Potom jsme hráli dál a když to manager stopnul, že další bubeník je připraven, chtěl se mnou Robert mluvit venku. Čekal jsem, že člověk s jeho zkušenostmi mě začne hodnotit, co nedělám dobře a tak. Stále jsem nedoufal, že bych mohl být pozitivní věcí. Jenže on psal něco na papír a potom mi řekl, že to je jeho číslo a kdybych potřeboval někdy doporučení, ať prý ti lidé zavolají Roberta Frippa. Že prý mi dá to nejlepší doporučení, jaké může. A že zatím neví, jak to bude s kapelou. Samozřejmě jsem byl ohromen!
Potom jsem slyšel, že Michael Giles bude taky zkoušen (!) později ten den, tak jsem na něj čekal a doufal, že si s ním alespoň promluvím. Potom přijel malý Rover, který měl vzadu omlácené stojany na činely, s činely stále na nich! Byl to Giles. Chvíli jsem s ním na parkovišti mluvil a pak jsem vypadnul, abych neopruzoval. Měl jsem za to, že tu práci dostane on. Jenže po třech dnech, když jsem se dostal domů, manželka byla v slzách a volala : "Oni volali, máš to místo!" Nemohl jsem tomu uvěřit.
Potom jsem udělal s Robertem a Davidem Sylvianem turné, na kterém Robert začal mluvit o znovuobnovení King Crimson. Na bicí měl hrát Jerry Marotta (americký, hlavně studiový hráč). Nemělo to být původně zdvojené trio. Cítil jsem, že správným bubeníkem - pro řadu lidí byl vždy tím jediným - pro nové Crimsny by měl být Bill Bruford a řekl jsem to Robertovi. Ale myslím, že Robert plánoval jinou koncepci a chtěl Jerryho. Po nějakém čase, shodou okolností to bylo právě den před zemětřesením v L.A., mi nechal Robert vzkaz, že pro mě má návrh. Potom mi řekl, že bude dělat zdvojené trio, že měl vizi a že chce mě a Billa. Byl jsem šokován... Potom mě varoval, abych nepropadl panice a nezačal pracovat na své technice a jejích základech, protože věděl, že v tom moc nejedu. Byl si údajně jist, že budu hrát, co je nezbytné. Potom mi předložil tříletý pracovní plán, ale já jsem si stále nebyl jistý a chtěl jsem se napřed sejít s Billem. Robert to zařídil a když jsem skončil v Evropě krátkou šňůru, sešel jsem se s Billem v jeho domě a hráli jsme trochu v jeho domácím studiu. Byl dost zticha a jen se tak po mě stále díval, jako by chtěl říci "jsi moc hlasitý." V porovnání s ním jsem.... Půjčil pro tu příležitost bubny od Kenney Jonese, které měl Kenney na turné s The Who. Šlapák šestadvacet palců, samé velké bubny pouze s jednou blánou. Snažil jsem se je tlumit ručníky, abych je trochu vybalancoval se zvukem Billových bubnů. Jsem přesvědčen, že v těchto okamžicích se mu myšlenka druhého bubeníka v kapele - mě, ani kohokoliv jiného - vůbec nezamlouvala....
Ale časem se všechno srovnalo a vybudovali jsme si vzájemnou důvěru. Myslím, že Bill nyní ví, že udělám to nejlepší co mohu, abych pracoval s ním, aby moje party fungovaly s jeho. Například když děláme na nových věcech, snažím se nevletět rovnou do toho se spontáními nápady, ale držím se zpátky a nechám navrhnout správný směr Billovi. Potom se snažím hrát okolo toho, co dělá on, eventuelně sestavit řidší základ. Ne všechny věci se udály takto, například v "Sex, Sleep, Eat" jsem skočil po šanci, protože Bill zrovna nebyl v místnosti. Bill o mě před touto sestavou vůbec nic nevěděl a dodnes neslyšel nic od Mr.Mister. Když za mnou třeba po koncertě přijdou nějací lidé a chválí mou dřívější práci, říká Bill: "Co jsou to ta Zlomená křídla, o čem to mluví? Budu si tu píseň muset poslechnout."
Na druhé straně já jsem Billovo hraní znal velmi dobře. Nemůžu přesně dopředu říci, co udělá, ale znám jeho zálibu hry přes takty, hraní polyrytmů, nebo v jiném metru, než je skladba. Některé tyto věci jsem očekával, takže jsem měl větší šanci srovnat se k němu, namísto aby se on rovnal ke mě. Doufám, že nyní Bill již ví, odkud přicházím. Náš vztah již funguje jako jakýkoliv vztah. Jako v manželství - když jsi s ní už nějaký čas a začneš konverzaci, ona tě zná natolik, že je schopna dokončit tvé myšlenky. Náš vztah se vyvinul do té míry, že většinou oba víme, kam píseň směrovat. Přesto Bill je člověk, který vždy dokáže překvapit, nerad hraje něco vícekrát. Bůh mu žehnej....
Moje role v kapele, nebo, chcete-li, co se ode mne očekává, je asi o tom, že Bill má reputaci hráče, který nedrží striktní daný rytmus, nebo že nemůže hrát baladu. A to jsou zrovna moje silné stránky. Takže v tomhle měl asi Robert šťastnou ruku, vzít dva totálně odlišné hráče. Bylo od začátku co jsme spolu hráli jasné, že já nikdy nebudu hrát rychlý jazzový materiál a on zase hutný, bombastický základní rytmus. To je víceméně moje role - pomalejší, více otevřený rytmus, nechávající Billovi prostor, aby si s ním popohrál. Většina naší práce je improvizace. Nápady si podáváme mezi sebou, skoro veškeré bubnové party v této kapele jsou improvizace. Určitě je to tak pro Billa, jsem schopen poznat, kdy si myslí, že zrovna hodně improvizujeme, protože on to zrovna dělá. Takže máme určitou strategii, ale improvizace je základ. Hodně o tom i mluvíme, ne jenom hrajeme. To je trochu legrační, je to velmi anglické. My Američani spíše jenom hrajeme, ale Angličani hrají tak dvacet minut - a jde se na čaj a mluví se o koncepci. Angličani mnohem více debatují o hudební koncepci než Američani. Určitě je tomu tak v této kapele. Hoši mluví a mluví a mluví. Jaký pocit jde z tohoto, jaký tam z toho a podobně. A desky Crimsnů vznikají rychle, Bill mě varoval, ale nestačil jsem to uhlídat. Ve studiu jsme nebyli moc spokojeni s výsledkem zvuku, tak jsme hráli a zkoušeli, zatímco pásy se točily. Když jsem myslel, že už budeme točit naostro, přišel jsem do studia dřív. Chtěl jsem dát na soupravu těsně před natáčením nové blány a měl jsem s sebou jen jednu sadu, takže jsem to odkládal. Takže jsem změnil blány, vše naladil a tak a když jsem přišel do režie, oni tam již míchali a zdvojovali některé party. Ptal jsem se co se děje, vždyť to teprve budeme točit pořádně, ne? A oni na to, že už je natočeno! No, Bill mě varoval, že to tady tak chodí....
Ale jinak to bylo fajn, velmi kreativní, díky zařízení studia. Natáčeli jsme všichni najednou v jedné místnosti, moje a Billovy bicí na každém jejím konci, čelem k sobě. Každý měl malý desetikanálový mixer, kde si mohl vytáhnout přesně to, co potřeboval. Krom toho jsme všichni na sebe dobře viděli. Takhle jsme tedy natočili Vrooom. Natáčení desky Thrak bylo ve velkém profesionálním studiu a tam byly problémy se zvukem ještě větší, krom toho jsme na sebe viděli hodně mizerně. A sluchátkové mixy byly vyloženě sračkové. S Billem jsme měli kontakt jen očima, spíš jsme jen sledovali paličky, poněvadž víc toho moc vidět nebylo. Nečekali jsme, že by tam vzniklo něco dobrého. V režii jsme potom nemohli věřit tomu, jak dobře věci zněly! Ale bylo to fakt obtížné natáčení. Naštěstí předtím bylo turné po Jižní Americe, takže jsme to měli trochu v paži. Dost jsem hrál vyloženě z paměti. Real World bylo natočeno také hodně rychle. Ne tak rychle jako Thrak, ale asi tak jedna věc za den. Na Vrooom Robert míchal bubny tak, že Bill byl daleko vlevo a já daleko vpravo. Na Thrak jsme již byli více dohromady, začalo to být Bill/Pat. Bubny se snažím ladit vždy odlišně od Billových. Před Vrooom jsme měli s Robertem konverzaci ohledně hihatky. Robert hihatce a činelům moc nefandí. Bill řekl, že on se bez hihatky obešel čtyři roky a že už to znovu neudělá, tak jsem řekl, že to, hádám, budu já. Robert se ptal, proč potřebuju hi hat? Když jsem mu odpověděl, že hi hat je pro bubeníka prostě tradiční, opáčil, že Crimson žádnou tradici nepotřebuje. Takže hihatka šla k čertu, ale postupně jsem ji nahradil mini činely. Paiste nyní dělá mini hi hat, zní to dobře. Také nemám ride činel a chybí mi. Co se týče činelů - snažil jsem se o ty velikosti, které by vyplnily mezeru v tom, co má Bill.
Bubny jsem používal značky Yamaha, ale chtěl jsem spolupracovat s americkou firmou. Dlouho jsem znal výrobce bubnů na zakázku z Connecticut, Joe Montineriho. Ten mi pro Crimsny vyrobil speciální soupravu. Chtěl jsem odlišný zvuk, než má Bill. Hlubší a hladší. Montinery je velmi inovativní a dá se s ním o zakázce mluvit velmi specificky. Ty bubny od něj znějí výborně. Také jsem změnil blány. Vždy jsem měl v oblibě průhledné, ale teď používám blány s nástřikem, pískované. Bubny ladím níže než Bill a velký buben tlumím mnohem víc než on. Snažím se prostě vyplnit všechny mezery v jeho zvukovém spektru, které jsem schopen."
Na Mastelottovi je patrné, že Billa Bruforda obdivuje a že mu spolupráce s ním něco dala a dává.
"Zcela jistě je to mnoho věcí, pravděpodobně víc, než jsem teď schopen rozeznat. Na to asi přijdu až mnohem později, až budu mít příležitost hrát něco, co jsem dříve hrát schopen nebyl. A už teď jsem objevil, že například při poslední pauze kapely jsem doma při nějakém natáčení hrál často dost "brufordovsky". Bill mě inspiruje mnoha způsoby. Na turné mi různě podstrkává papírky s nápady, abych na nich pracoval, na hotelu mi je dokonce strká pod dveře! Má svou rutinu pro cvičení - každý den cvičí hodinu, hodinu a půl, ať jsme kde jsme, třeba v autobuse, vždy od deseti ráno. Pořád hledá a zdokonaluje. To je jeho rutina. Jak bych tím mohl zůstat neinspirován?"