Světoví bubeníci - největší z největších Buddy Rich

O tomto bubenickém géniovi toho bylo již napsáno tolik, že je těžké taky něco nenapsat. (Rozuměj: co by ještě napsáno nebylo). Těžko, přetěžko se chce věřit, že nikdy necvičil. Jestliže skutečně ne, pak to musel mít rovnou od Boha i přes fakt, že hrál doslova od plenek. Fakt je, že hrál pořád. Zastavily jej vždy jenom infarkty a pobyty v nemocnicích, ovšem pokaždé pouze na nezbytně nutný čas. Jen mu otrnulo, už byl znovu na pódiu a okouzloval diváky i spoluhráče, jakoby bubnování bylo jeho jediným životním posláním. Asi zkrátka bylo. Jeho spoluhráči dokumentovali Richovu houževnatost historkami o koncertech, kdy seděl za bicími zkroucený bolestmi, kdy ho museli na jeviště napůl přinášet, ale vždy odehrál představení skvěle. Dalším podivuhodným faktem při jeho naprosto dokonalé technice je, že ho nikdy nikdo na bicí neučil. To asi také nejlépe vysvětluje fakt, že neznal noty.

 

 

Malý velký muž bicí soupravy se narodil v Brooklynu v roce 1917 a již v osmnácti měsících začal účinkovat v představeních vaudevillu se svými rodiči. Od těch dob vlastně až na zmíněné výjimky s prken neslezl. Ve čtyřech hrál na Broadway a již v šesti sjížděl Austrálii coby zázračné dítě - bubeník. Coby Traps, The Drum Wonder se stal jednou z nejlépe placených dětských hvězd své doby. Když počala éra divadel vaudeville pozvolna dojíždět, rozhodnul se mladý Buddy pro kariéru jazzového bubeníka. Zahájil ji v newyorkském Hickory House, prvním jeho kapelníkem byl Joe Marsala. Záskoky v jeho triu Buddymu zařídil pedagog Henry Adler, za tři neděle se stal ale Rich stálým členem.  Brzy následovali další kapelníci - Bunny Berrigan, Benny Carter, Artie Shaw a pro Riche důležitý Tommy Dorsey. Po povinné přestávce u mariňáků se Buddy na čas vrátil k Dorseyovi, ale brzy  založil první z vlastních bandů, které později vedl.  První big band fungoval od roku 1945 do roku 1950.  Výčet Richových aktivit by byl nekonečný a také je zřejmě nemožné přesně jej zdokumentovat. Ve swingové éře nahrával se jmény jako Lionel Hampton, Charlie Parker, Art Tatum a Count Basie, ale také s jinými bubeníky – Krupou, Roachem, Bellsonem.  Nosiče s těmito nahrávkami patří do bubenické pokladnice a mnohými jsou označovány za  stěžejní součást bubenické bible. V padesátých letech cestoval Rich s projektem Jazz At The Philharmonic. Pracoval  s Les Brownem a Charlie Venturou  a strávil  několik let v Las Vegas s Harry Jamesem. Mezitím vedl také několik malých kapel. V roce 1966 znovuobnovil  big band a ten vedl až do své smrti v roce 1987. Za tu dobu se v něm vystřídalo mnoho hudebníků, převážně mladých, jimž byl výuční list Richovy kapely v kapse skvělým otvírákem dveří do dalších působišť.

 

Riche nikdo neučil, ale on sám se učil poslechem od jiných. Jako své největší vzory uváděl černé harlemské bubeníky v čele s Chickem Webbem – k němu cítil, zdá se, úctu největší – Papa Jo Jonesem, Sidem Catlettem a dalšími. Z bělochů se nechal rád inspirovat svým přítelem Gene Krupou.  

 

O Richově vskutku neuvěřitelné technice se traduje stejně neuvěřitelné množství historek. Jedna z těch opravdu zdokumentovaných se stala v roce 1947. Rich si tehdy zlomil při nějaké sportovní hře levou ruku na několika místech. Nikdo jiný by asi hrát nešel – Rich ano. Hrál jednou rukou tak, že sklidil  obrovský úspěch a přítomný Jo Jones pronesl poznámku, že po srůstu kostí bude třeba ruku opět zlámat…Richovu techniku analyzovalo a velebilo již půl milionu analyzátorů a velebitelů, ale občas jej někdo i nepochopil, nebo pochopil jinak, což je normální. Asi nejúžasnější věcí při sledování Buddyho hry i v těch nejnáročnějších a nejrychlejších pasážích je naprostá samozřejmost a lehkost, s jakou ty ďábelskosti hrál. Dalším divítkem je jeho drive a výbušnost, schopnost až nelidské škály dynamiky. Neuvěřitelné byly v jeho rukou štětky…

 

 

 

A takhle by to zkrátka mohlo jít půl stohu papíru. Každému bubeníkovi, který Riche ještě nikdy neviděl, to vřele doporučuji. Je to radost. Existuje mnoho dokumentů z celého světa, výborný je třeba  i ten černobílý z Lucerny s Buddyho sólem z West Side Story.  Skladba sama patřila dlouho ke „glancnumerům“ Richovy kapely.

 

Ke stinnějším stránkám Richovy osobnosti patřila jeho povaha. Stávalo se mu, že se občas těžko ovládal, nebo se neovládl vůbec. Nesmlouvavě vyžadoval od spoluhráčů maximální soustředění a výkon, doslova na hranici možností. Sám dával do hry všechno a totéž chtěl zcela samozřejmě i od ostatních. Velmi často se při koncertech stávalo, že přímo na pódiu někoho při hře seřval. Zastával názor, že divák musí za své peníze dostat sto procent a víc. Neváhal ale pokřikovat ani na obecenstvo, pakliže se mu zdálo, že kapele nevěnuje dostatečnou pozornost, nebo když si někdo dovolil vyrušovat. Když se mu nelíbil zvuk malého bubnu, bez váhání jej zhnuseně kopal přes celé jeviště. A kopat dovedl, věnoval se dlouhá léta karate.

 

Přestože Buddy Rich vystřídal za život mnoho značek bubnů, ke konci kariéry se vrátil k firmě Slingerland. Ovšem v té době na dávno již nevyráběnou řadu Radio King. Kus po kuse je pro Buddyho dal dohromady Joe MacSweeney z firmy Eames Drum Co. První kousek – malý buben – mu dal po Richově čtyřnásobném bypassu v roce 1983 na radu Joe Morella. Ten věřil, že to Buddymu přidá pár let navíc. Rich potom vyslovil přání mít  i zbytek soupravy stejné značky. A tak to již zůstalo až do konce.  Těžko jej kdy někdo nahradí,  a v tom duchu se nesou také závěrečné citáty některých z jeho současníků: „Daleko a stranou od všech stojící, největší bubeník, který kdy žil“ (Ray McKinley)  „Další jako on není ani pouhou možností“ (Gene Krupa)  „Byl to génius. Nikdo se s ním nikdy nezměří.“ (Joe Morello)  „Buddy měl něco, co nikdy žádný bubeník neměl a nikdy nebude mít.“  (Mel Lewis)

 

Nu podívejme se na poslední zaznamenané vystoupení tohoto génia a pochopíme, že vše co bylo napsáno výše je prostě neodiskutovatelný fakt.