Světoví bubeníci - Neil Peart
N E I L P E A R T
Neil Peart patří mezi nejznámější a nejpopulárnější rockové bubeníky. Už dlouhá léta hraje s torontskou kapelou RUSH,pro kterou také píše texty. schopnosti tohoto artrockového tria na pódiu asi nejlépe dokumentuje živé dvojalbum RUSH - EXIT....STAGE LEFT z roku 1981. Peart je známý svou obří soupravou. Jak ji dokáže tento multitalentovaný hráč celou využít dokumentuje živé dvojalbum také. Je na něm i zajímavé bubenické sólo ve skladbě YYZ. Muzikálnost a invence jsou asi vlastnosti které Pearta charakterizují coby hráče nejlépe. Za léta svého působení posbíral řadu vavřínů. Za všechny jeho četné úspěchy zde uvedu rok 1983, kdy výsledky celosvětové čtenářské ankety nejprestižnějšího bubenického časopisu Modern Drummer dopadly pro Pearta takto : nejlepší rockový bubeník roku, - nejlepší multiperkusista roku, -nejlepší bubenická nahrávka roku (album Signals),-druhý v kategorii "all around drummer", tedy v jakési všeobecné kategorii.
Navíc byl ten rok zvolen do pomyslné "Síně slávy", což je takovej americkej pomník zaživa, kam se ironicky rockeři dostávají spíš až po smrti (např.Keith Moon, John Bonham)..... I v dalších letech Peart několikrát bodoval jako nejlepší, nebo se umisťoval na čele. Slávu a věci s tím související však nesnáší nejlépe a všechny jeho úvahy na toto téma by se daly shrnout do věty "nenávidím bejt slavnej". A rozvádí to: "Lidi nás donutili abychom sami sebe chránili. Donutili nás ubytovávat se v hotelech pod falešnými jmény. Mít tělesné strážce kteří je od nás drží dál. To byl pro nás opravdu šok a bylotěžké,kurevsky těžké, se s tím sžít. Celej ten absurdní humbuk kolem slavných lidí začal v Hollywoodu,kde z hvězd vyrobili jakési polobohy. Pak přišel rock´n´roll a marketing začal dělat z muzikantů něco většího než sám život. Je to něco proti čemu se pokouším bojovat, ale jde to jenom do určité míry. Je to totálně nepřirozené a nereálné, fakt to nenávidím ! Mnozí tomu podlehnou, má to taky totiž co do činění se silou charakteru.Nemyslím že je to zrovna to co zabilo Keith Moona, ten měl vyloženě sebezničující tendence, ale například Jimy Hendrix je lepší příklad. V podstatě jsou dvě cesty jak s tím vycházet - buď se tomu zkusit vyhnout, nebo to brát jako roli. Když jsme s Rush začínali, viděli jsme některé tehdy slavnější lidi kterým jsme předskakovali jak to hrají.Například po show vyšli ven a říkali : "milujeme vás, jste báječní ! Myslíte si že jsme senzační, nejlepší ? My si to myslíme taky !!" Je to asi jedna z cest jak s tím vyjít a nezbláznit se.... Já se tomu snažím pokud to jde schovat, přestal jsem se například nechávat fotit, přestal jsem bejt veřejná figura. Nechci mít slavnej ksicht, celej život jsem strávil učením se hrát na bicí a mít to rád. Mít slavný ruce a nohy je fajn, ale ksicht ? Nebubnoval jsem ty celý roky proto, abych proslavil svůj obličej. A taky jsem to nedělal pro peníze, žádnej skutečnej muzikant to nedělá jenom pro peníze. V Anglii kde je život ještě "užší" a fanoušci tam často žijí jen pro svůj idol, je to ještě horší. Nemůžeš ani vytáhnout záclonu u okna, nemůžeš si vyjít z hotelu jen tak, o procházce si můžeš nechat zdát... Všude čekají zástupy fanoušků a nestydatě ti čučí do života!"
Tolik problémy se slávou. Jaké byly Neilovy začátky a co ho přivedlo do tehdy už rozjíždějících se Rush ? "Coby kluk jsem začal chodit na piáno a později jsem doma v baráku bubnoval čímkoliv na cokoliv, tak mi naši asi ve třinácti zaplatili hodiny na bicí. Začalo mě to bavit, nebyla to ta agónie jako u piána, ale radost. Pamatuju jak jsem se třeba těšil ze školy domů, až budu cvičit. Dost jsem hrál podle rádia. Můj první učitel mi potom jednou řekl že pouze o dvou svých žácích je přesvědčen že se z nich stanou bubeníci a že já jsem jeden z nich. Tehdy mi to dodalo kuráž, byl to takovej můj první "nakopávák" a začal jsem opravdu cvičit. Snil jsem o tom, že si jednou zahraju v jedný torontský hale se čtyřmi tisíci sedadly.... Přirozeně, když jsem tam nakonec hrál, měl jsem už jiný problémy a "vyšší cíle". V osmnácti jsem dešel se svými hudebními ambicemi a ideály na zkušenou do Anglie. Ale jak všichni dospělí vědí,ve "velkém světě" snadno přijdeš k deziluzím. V Anglii jsem dělal různé věci s bubnováním nesouvisejících, abych se uživil. A když jsem se vrátil domů, byl jsem z celýho showbusinessu rozčarovanej. Rozhodnul jsem se s ničím nepočítat, hrát co mě baví a pro vlastní potěšení a živit se jinak. To jsem taky udělal a díky tomu jsem nemusel podstupovat kompromisy ohledně svého bubnování a stylu. Žil jsem ve městě 70 mil od Toronta a někteří známí muzikanti co do Toronta odešli dřív mě nakonec doporučili pro Rush, když kluci hledali nového bubeníka. Šlo to hladce, mimo muziky jsme si brzy porozuměli i v jiných oblastech a směrech.
Kdo mě nejvíc ovlivnil ? Velmi rád mám Billa Bruforda. Když se dívám zpátky, dost mě ovlivnil můj tehdejší idol Keith Moon z The Who. Zcela jistě to byl on, kdo mi dal novou myšlenku svobody a že není třeba bejt zrovna fundamentalista. Velmi se mi líbil jeho přístup k hraní - třeba jak umístil crash doprostřed brejku. Potom když jsem získal více technických dovedností, začal jsem hrát víc disciplinovaně a vzhížel k hráčům jako jsou Carl Palmer, Phill Collins, Michael Giles (první bubeník King Crimson) a stále Bill. Nicky Mason z Pink Floyd hrál a hraje velmi jednoduše, ale ultra vkusně. Vždy pravá věc na pravém místě. Tommy Aldridge je velmi dobrý bubeník a dost jsem od něj odkoukal když hrál ještě s Pat Travers Bandem. Hraje skvěle na dva šlapáky! (To jsme viděli v Rock Café!) Od kohokoliv se dá tu a tam něco odkoukat, každý je osobností. Steward Copeland mě dostal svým drivem a odlišným přístupem." Neil Peart používá vždy činely A.Zildjian a je také známý tím, že už více než 15 let používá jeden a ten samý malý buben! Všichni víme, že "dobrej virbl" je ceněn a dost těžko se shání to pravé, vždy něco nesedí, drnčí, není to ono.
Neilův virbl je zajímavá historka: "Kvůli virblu jsem prodělal několik agónií. Vyzkoušel jsem kde co, ale pořád to nebylo to co jsem si představoval. Měl jsem snad všechny druhy kovových virblů. Až jednou mi můj technik zavolal že objevil tento dřevěný Slingerland. Byl z druhé ruky, za šedesát babek. Vyzkoušel jsem ho a byl to ON! Každý virbl který jsem vyzkoušel se nějakým způsobem "zaškrtil" - buď když ho hraješ jemně, nebo i když ho napálíš. Ten můj se nezavře nikdy. Můžu se ho sotva dotýkat, nebo do něj mlátit jako o život, vždy produkuje čistý křehký zvuk a má sílu kterou bych od dřevěného bubnu nečekal. Opravdu silnej, skvělej virbl! Vyzkoušel jsem všechny možné dřevěné bubny, ten nejdražší od Slingerlandů i několik přesně stejných jako je ten můj, tedy levný model, ale nic se mu nepříblížilo a nic mi ho nemůže nahradit. Myslím že to má co dělat s tím, že někdo kdo ho měl přede mnou upravoval lůžka pro strunění na spodní hraně. Pro blánu je to vražda, je napjatá velmi nevyrovnaně, ale buben se nikdy nezaškrtí. Když jsem hrál na Tamy, podílel jsem se na vývoji modelů Art Star a vyzkoušel jsem všechny jejich dřevěné modely. Některé velmi drahé ! Hrály dobře buď nahlas, nebo potichu. Žádný nebyl tak univerzální jako můj. Mám jeho "dvojče" za zády jako druhý virbl pro druhou sadu, ale přestože všechno je identické, zvuk je prostě jinej. Bál jsem se s ním cokoliv dělat, když jsem měnil sady a barvy povrchů, ale změna povrchu mu naštěstí nijak neublížila. Jeden čas jsem měl všechny bubny uvnitř s tenkou vrstvou laminátu, tzv. fiberglass. Fungovalo to bytelně, ale za nic na světě bych nerisknul udělat to samý tomu virblu, zvuk by to mohlo zabít." (Poznámka- co je Neilův virbl zač je velmi dobře slyšet právě na živém dvojalbu na začátku sóla v YYZ, kde hraje několik taktů sám).
"Co se týká činelů, dost mi praskají crashe - hlavně 16" a 18" - tak si nedám tu práci abych si u Zildjianů stále vybíral. Objednávám si pouze tloušťky a velikosti co potřebuju a oni mi to pošlou. Pouze když činel zní opravdu zle, vrátím ho. Objednávám si činely bez loga a jakéhokoliv popsání."
Pro Pearta je charakteristické, že oba velké bubny používá spíše v breacích a v sólech než v rytmech. "Mám je raději spíše pro breaky, v doprovodu je takřka nepoužívám. Líbí se mi s dvěma šlapáky vytvářet určité akcenty a okořenit jimi breaky. Hodně bubeníků říká že všechno co se dá zahrát dvěma šlapáky se dá nahradit jen jedním, ale to není tak zcela pravda. Se dvěma můžu "předcházet" rytmus. Je to něco co jsem se naučil právě od Tommyho Aldridge. Například při triolovém breaku nezačnu jako je zvykem tomy, ale velkými bubny. Takže ty velké bubny jsou předbíhavé, něco jako flam. A pokud chci pořádnej virbl (roll) - nic není tak nutného, jako když se zahraje na dva kopáky!" Dost lidí tvrdí, že vše co bubeník potřebuje jsou čtyři bubny, hi hat a dva činely. Peart má bubnů a činelů několikanásobně tolik, nemluvě o ostatních nástrojích. Jaká je asi hodnota jeho soupravy? "Nikdy jsem o tom nepřemýšlel. Některé věci mám již velmi dlouho a již několik let jsem prakticky nebyl v obchodě, v mém případě hlavně Percussion Center v Torontu. Když něco potřebuju, pošlou to. Když chci něco bláznivýho, je tu člověk jménem Neil Graham, ten mi vždy vyhoví. Některé věci jako gong stojan se speciální úpravou mi vyrobil. Nikdy mě nezklamal a nic pro něj nebyl problém. To samé platí o mém technikovi Larry Allenovi. Pokládá například za svou osobní vizitku když se souprava blýská jako zrcadlo. Mně osobně je to celkem fuck. Co se týče fundamentalistů tvrdících že vše co potřebuješ jsou čtyři bubny - samozřejmě, většina mého hraní se točí kolem šlapáku, virblu, hi hatky a pár tomů k tomu. Ale mohu k tomu přidat i daleko víc! Ten kdo tvrdí tu věc o čtyřech bubnech mi přijde stejně bláznivej jako někdo kdo naopak podceňuje člověka hrajícího jenom na čtyři bubny. Nebojím se hrát jenom na čtyři, ale v týhle kapele toho můžu udělat i daleko víc jako percusista. Mít osm tomů a baterii perkusí je skvělý, protože můžu měnit zvuky a různě je míchat, takže neslyšíš pořád stejný zvuk nebo break. A když zrovna nejsem zaneprázdněn bicíma, mám čas hrát třeba na melodické bicí nástroje. Kluci mi řeknou noty a myslím že to pomůže vylepšit aranž, ne? Nikdy nebudu v tomhle virtuos a ani to neplánuju, ale prostě to udělám. Obdivuju v této záležitosti Carla Palmera, ten je v tom klasa. A Bill Bruford se neustále lepší také můj obdiv k němu je nekonečnej."
K vystoupením Rush neodmyslitelně patří Peartovo sólo. Co si o sólech myslí a jak staví to svoje? "Jak muzikální sólo bude záleží na bubeníkovi. Pro mě je sólo takové určité zadostiučinění. Myslím že spousta lidí celé sólo spontáně improvizuje. Já mám takový rámec který dodržuju každý večer, takže vím že každý večer bude sólo konzistentní i když se zrovna necítím v nejlepší formě. Ovšem když se cítím být na koni, určité části toho rámce skýtají prostor pro improvizaci. Takže když jsem nadrženej nebo přijdou specielní nápady, můžu to v těchto místech rozjet. Snažím se sólo zkonstruovat jako skladbu, jako kus muziky. Dělám to rád a i nebubeníci mi říkají, že je to naposlech dobré sólo." Živě Peart používá obě blány na šlapácích a malý buben má snímaný shora i zespodu. Proč? "Co se týká šlapáků, ve studiu je otvírám, ale živě chci obě blány.Dostanu tak kulatější a konzistentní basový zvuk. A náš zvukař je spokojen se dvěma blánama. Mikrofon vespod virblu jde pouze do monitorů na jevišti, ven ne. Vrchní mikrofon nejde do monitorů, protože máme středy z bubnu samostného naživo. Co se ztratí v ambientním zvuku zbytku kapely jsou výšky, a tak je máme v monitorech zespod virblu. Ve studiu používáme někdy také oba mikrofony, ale většinou jen vrchní. Dobré ozvučení bících je věda a plně se v tom spoléhám na našeho zvukaře. Starám se pouze o to abych měl naladěno a zvuk se mi líbil, ostatní nechám na něm. Nemá to s tou mojí hromadou lehké, ale počíná si skvěle!" Což opět dokládá živé dvojalbum - vše je naprosto čistě sejmuto, včetně zvonkohry a ostatních hračiček. Zvukové spektrum soupravy je značně široké. Důležitá je hi hatka, u Pearta vždy 13". O ní, o ladění a výměně blan Neil říká: "Třináctipalcovou hi hatku používám skoro od začátku a jsem na to tak zvyklý, že změna už prakticky nepřipadá v úvahu. Třináctka "mluví" rychleji, má kratší dozvuk a prostě mi medí způsob kterým akcentuje. Nepoužívám nic zvláštního, vyhovuje mi jakákoliv, hlavně 13". Je to součást mého stylu. Ve studiu mě nutili do čtrnáctky, ale přesto že jsem přístupnej, nefungovalo to. Blány měním asi tak po měsíci na koncertních tomech (s jednou blánou) a zhruba po šesti nedělích na ostatních tomech. Nebo podle potřeby. Líbí se mi zvuk Remo black dots a clear dots když jsou nové. Znějí ihned dobře. Používal jsem je na virblu. Evans blány nezněly dobře hned. Trvalo to tak týden, než je člověk "zlomil". Potom teprve dostaly ten správný zvuk. Na tomech jsem používal Evans Mirror heads (jsou i na živém dvojalbu). Vždy po čase kdy ztrácely ten tón kterej víš že by měly mít jsem řekl Larrymu: "Nenávidím to, ale pojďme vyměnit kůže." Celá léta používám stejné rozměry, takže vím co a jak má znít. Když zkombinuju určitý rozměr s určitou blánou, existuje optimální zvuk (tón) který dá ideální projekci a sustain. U koncertních tomů jdu pouze po notě, stupnici mám v hlavě. Samozřejmě ne doslova stupnici, jen instinktivně cítím jaké "noty" by to měly být. U zavřených bubnů začnu ladit nejprve spodky. Naladím na notu kterou buben má mít a ve které zní ideálně a vršky tomu potom přizpůsobím. Ladím vyloženě ušima, nepoužívám žádné ladičky ani torgue klíč."
Během koncertu Neil používá oba způsoby držení paličky levou rukou. "To souvisí s tím, jak jsem se učil. Kdykoliv potřebuju hrát něco hodně technického, ty základy, přejdu na tradiční (palcový) způsob. Tak jsem se to prostě učil a mám to tak zafixované. Ovšem moc bych to nedoporučoval, viděl jsem spoustu lidí, kteří dokáží se stejným způsobem držení paliček u obou rukou zahrát ten nejjemnější presvirbl. Já mám zkrátka zažitý palcový způsob kdykoliv potřebuju něco delikátního a zároveň technicky komplikovaného. A měnit to už nebudu.
Peart sehrál důležitou roli při vývoji řady Artstar firmy Tama. Jak k tomu došlo? "Tehdy jsem hledal nějaký nový zvuk pro inspiraci a dost jsem o bubnech a jejich konstrukci přemýšlel. Zrovna jsme míchali živé dvojalbum a já jsem toho neměl ve studiu zrovna moc na práci. Což nemám rád, nelíbí se mi jen tak sedět a koukat. Měli tam starou soupravu Hayman a tak jsem ji začal "restaurovat". Kompletně jsem to rozebral, vyčistil, dal znovu dohromady a dal nové blány. Takové jaké používám normálně a naladil jsem to tak jak jsem zvyklý ladit. Nahráli jsme s těmi Haymany pár demo snímků a zněly výborně, měly velmi čistý rezonantní tón. Jediný rozdíl byl, že měly tenčí korpusy. Přemýšlel jsem o tom, když to funguje u viol, houslí, kytar, proč by to nemělo fungovat i u bubnů, které mají ještě tenčí stěny než měly ty Haymany? Tenké konzistentní dřevo by mělo být rezonantní a mít tón. Začal jsem přemýšlet proč jsou bubny silnější a silnější, co dělá lidi hrdými aby mohli říct "mám dvanáctivrstvé korpusy"? Všeobecně nějak začalo platit " lepší je více" a "silnější je lepší", ale ve skutečnosti čím silnější a těžší korpusy jsou, tím méně rezonují. Zachtělo se mi tenkých korpusů! Věděl jsem že Tama žádné nědělá a tak jsem se chtěl obrátit třeba na Gretch kteří je mimo jiné tradiční firmy stále dělali, ale Neil Graham z Percussion Center, který je takový můj poradce a konzultant přes bicí mi řekl, že se pokusí s lidmi od Tama domluvit. No a oni byli velmi kooperativní a udělali mi "custom set" ze čtyř vrstev dřeva. A bylo to to, co jsem chtěl! Znělo to dobře, mělo to rezonanci a doslova hlas, bylo to expresivní. Řekl jsem jim že by měli vyrábět sérii pro jazzmany, ti nechtějí těžké, mohutné a mrtvě znějící bubny. Řekli mi ať o tom mlčím a po několika konzultacích jsem viděl, že se chystají skutečně dělat novou sérii. Speciálku. Ken Hoshino od Tama chtěl napsat jakési průvodní slovo jak se to dělá a zeptal se mě co by to tak mělo být, ale já jsem to tentokrát chtěl napsat sám. Měl jsem už totiž špatné zkušenosti s jinými firmami kdy všemu dali v rámci komerčnosti jiný smysl, vytrhli má slova z kontextu, otočili to a tak. Takže jsem to napsal formou proč jsem chtěl takovéhle bicí, proč si myslím že jsou O.K. a jak to vlastně vzniklo. Dali k tomu moji fotku s prototypem a myslím že byli rádi že jsem to napsal. No a nová řada byla na světě. Napsal jsem tam taky o jedné důležité věci, jak jsem poslouchal staré bigbandové nahrávky, které byly nahrané v podstatě jedním mikrofonem. Ten snímal celou rytmickou sekci a pravděpodobně ještě půlku všech dechů....A ty bicí měly charakter. Slyšel jsi když bubeník uhodil tvrdě, nebo naopak velmi jemně. Slyšíš tam energii. Při moderním snímání zblízka to všechno ztratíš. Rozdíl mezi tím když hraju malý buben ve studiu lehce a když ho mohu rozmlátit je minimální. Dynamika se ztrácí a to mě frustrue. Slyším svoje bubny určitým způsobem a chci ten zvuk dostat na desky. Ale nikdy se to ještě docela nepodařilo zachytit mikrofonama tak jak to dokážou uši. Na Moving pictures jsem měl PZM mikrofon přilepený na prsou ve snaze zachytit mojí perspektivu soupravy. Jo, pomohlo to trochu té speciální dynamice, kterou slyším, ale stejně jsem bubny nahrané neslyšel nikdy tak jak je slyším když za nimi sedím. Samozřejmě jsme nahrávali i ambientně, ale ono se to potom těžko míchá s ostatními nástroji. Proto to kombinujeme. Moje bicí znějí vždy neuvěřitelně dobře na základech, což o to, fakt skvělej zvuk, ale pak jak se tam začnou vrstvit další nástroje, mocnej kytarovej zvuk a vokál, tak .......do prdele!..........Ale ten výslednej efekt je samozřejmě nejdůležitější, aby to všechno fungovalo dohromady. Všechno musí znít dobře a jakmile se dostaneš k tomuto bodu, zvuk bicích - ten zvuk - se začne ztrácet. V kapelách kde kytarový zvuk není tak mohutný mohou vyjít přesto bicí velmi slušně co se jejich přirozeného charakteru týče."
Tak takhle to bylo s Artstar! Dnes se dost firem vrací zpět (viz.testy Tama, Pearl) a vývoj v podstatě dává Neilovi za pravdu. No, vývoj.... . Dnes je Neil firemním hráčem Drum Workshop a jeho signovaný set i snare je vlastně jediným signovaným setem této americké firmy.
Velmi důležitou roli v Rush hraje Neil Peart coby textař. Texty píše sám. Jak a proč? "Víceméně jsem se k tomu dostal jako slepej k houslím. Ostatní dva to dělat nechtěli! Ale když to mám říci vážně, asi jsem k tomu měl určité předpoklady. Vždycky jsem rád četl a měl jsem rád slova, rád si s nimi hraji. Prostě mě to baví a snažím se to dělat jak nejlépe jsem schopen. Ale zase tomu nepřikládám tak velkou důležitost, je to zkrátka moje druhá činnost v kapele. Máme to pěkně rozdělené - já píšu texty a Geddy s Alexem muziku. Rád bych v budoucnu napsal texty z pozice muzikanta, protože lidi co píší o muzikantech a muzice aniž muzikanty jsou to vidí zcela jinak. To ani nejde, pochopit mentalitu muzikanta a jeho poněkud odlišný způsob přístupu k životu. Jinak rád píši o lidech, mám lidskou rasu docela rád. Velmi mě ovlivnili spisovatelé jako Mark Twain a vůbec potom spisovatelé 20. a 30. let - Theodore Dreiser, Sherwood Anderson, F.Scott Fitzgerald, William Faulkner. Potom Ernest Hemingway, John Steinbeck, John Dos Passos. To byl zlatý věk literatury asi pro dost lidí a jestli ne, pro mě určitě. Tito lidé mě ovlivnili v jednom - dávat váhu slovům. Texty jsou velmi koncentrované, musíš je filtrovat a filtrovat a každé slovo musí mít váhu a význam. Čím lepší v tom jsem, tím méně slov užívám, protože ta slova mají větší váhu. K něčemu se přiznám - rád bych někdy psal prózu. Ale zatím jsem v Rush a jim dávám sto procent a není proč to dělit." Vida ho, panáčka, tak prózu...... . Ale každý kdo umí trochu anglicky a trochu rozumí (texty jsou na většině desek tištěné, což to usnadňuje) musí uznat, že Neil patří se svými inteligentními texty ke špičce! Ale zpět k bicím. Hudba Rush se také - hlavně dříve vyznačuje různým metrem, nepravidelným dělením taktů a jinými lahůdkami. "Používáme všechno co funguje. Hrajeme na 5, 7, 9, 11, 13 a všechny možné kombinace. Na jedné desce jsme měli kombinace např. 7, 6, 5, 4, nebo 7, 6, 7, 6, 7, 6, 5. Cítím obrovské zadostiučinění když tomu dám dobrej "feel". Nepravidelné metrum jsem začal poznávat (a cvičit) při analýze desek Genesis. Zprvu jsem dokázal hrát s nimi, ale nerozuměl jsem tomu co vlastně dělám. Ale je to jenom matematika a potom cvik. Člověk nemusí hrát pořád jen 4/4 aby se cítil komfortně a jistě. Důležité je tomu rozumět! To zadostiučinění o kterém jsem mluvil, to je radost z vytváření. Je to radost s velmi malou životností, protože většinou ani nemáš čas ji vychutnat..... Když se ti něco podaří několikrát poprvé dobře zahrát, je to ono, ale pak už je to automatika. To samé je i když píšu text -moment zadostiučinění trvá jen několik vteřin. Jen co zjistíš že tobude fungovat a že jsi s tím spokojen a bum - už na tom pracuješ znovu a ptáš se sám sebe jak to udělat tentokrát. Moment zadostiučinění je pomíjivý. ......" Ano, ale nahrávky pomíjivé naštěstí nejsou a zadostiučinění z nich bych (být Neilem Peartem)cítil jistě slušné! Je to radost poslouchat, ale ne tak už stahovat do not...... Nedávno mi jeden známý z New Yorku vyprávěl jak byl na memoriálu Buddyho Riche. To už je taková tradice a různí bubeníci toho nejvyššího kalibru hrají s Buddyho bigbandem. No, Peart jazzmanem rozhodně není a podle toho známého byl poněkud mimo mísu. Co tím chci říct? Vůbec nic, ani že tam neměl prostě chodit, že od toho jsou lidi jako třeba Gregg Bissonette nebo Steve Smith. Peart se tam určitě nešel předvádět, ale vzdát tímto způsobem hodl Buddymu. Asi jako kdyby si šel Louie Bellson zahrát s Led Zeppelin. Šel by? On asi jo....
(Rozhovor v tomto článku byl poskládán z několika Peartových interview pro různé zahraniční časopisy za posledních 15 let. Bicí souprava Neila Pearta se během let měnila jako základ minimálně. Při zachování stejných rozměrů a vždy stejného malého bubnu měnil Peart pouze značku - ze Slingerland na Tama kde vystřídal několik druhů dřev a tlouštěk korpusů, pak zase přešel na Ludwig, kterážto značka zvítězila v kvalitě zvuku v jeho osobním "konkurzu" když se rozhodnul změnit stáj. Údajně z toho byl sám poněkud překvapen, firma Ludwig zaznamenala ústup z výsluní přestože je stále špičková. Ubral levý kopák a používá dvoušlapku. Před několika lety provedl poslední změnu, kdy se stal jednou z nejviditelnějších tváří firmy DW – Drum Workshop s jejíž filozofii velmi tenkých „křehkých“ a melodických bubnů nalezl souznění. Firma DW pro něj postavila jedinečný signovaný set, který splnil veškeré jehoPožadavky zvukové i estetické. Přejme Neilu Peartovi ještě moho let skvělého hraní a těšme se na to až napíše slibovanou prózu, kterou třeba vydá některý z českých vydavatelů.