Světoví bubeníci Steve Gadd.

 

Steve Gadd ovlivnil celé generace hráčů, ať si to přiznají nebo ne. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se tisíce a tisíce bubeníků zavřelo do zkušeben a snažilo se hrát jako on. V Americe i jinde se o něm vyprávěly celé legendy a vzniknul nespočet fám. Přitom samotnému Gaddovi o tohle vůbec nikdy nešlo. Jako prioritu vždy zdůrazňoval muziku a hraní pro ni, nikdy se nesnažil o svůj vlastní styl, či zvuk. Jeho první snahou bylo maximálně hudebně uspokojit toho, s kým zrovna hrál, a hrát tak, aby to co nejvíce prospělo jeho muzice. Jenže to všechno dělal tak zatraceně dobře, že se stal legendou. Psát o něm je nošením dříví do lesa, takže jsem se pokusil o takový "průřez" výroky, které z něj vypadly při nejrůznějších příležitostech za posledních patnáct let. Ale nejprve přece jenom trocha faktů.

Chick Corea, 1983 : "Každý chce hrát jako Steve Gadd, protože on hraje fantasticky. Zahraje skvěle prostě všechno. Velmi dobře by se mohl stát jedním z největších bubeníků, jaké kdy svět viděl...."

Bubnovat začal díky strýčkovi ve třech letech. V sedmi měl prvního učitele, potom následovala řada dalších. Mezi první vzory patřili a stále patří: Buddy Rich, Gene Krupa, Louie Bellson, Max Roach, Philly Joe Jones, Art Blakey, Tony Williams, Elvin Jones. Brzy začal hrát v pochodové kapele a s přáteli z rytmické sekce denně cvičili a vyměňovali si zkušenosti. Potom začal hrát v "normálních" kapelách a na soupravu. V jedné z rock´n´rollových kapel použil šest dělostřeleckých hilzen - uřezal je na různé délky, připevnil je na rack vlastní výroby a hrál na ně ve volných improvizovaných pasážích. První profesionální činely - Zildjian K - mu věnoval Art Blakey. Dodnes je spolu s jinými používá ve studiu. Během vietnamské války musel narukovat, ale měl štěstí. Díky svým schopnostem mohl válku prosloužit u vojenských kapel a přitom se zdokonalit nejen v samotné hře, ale také ve čtení z listu a v muzikální spolupráci s ostatními nástroji. To se mu později mělo velmi hodit.
Opravdovou kariéru začal Steve Gadd na počátku sedmdesátých let. Hrál v mnoha newyorských kapelách složených převážně ze studiových muzikantů, začal natáčet a jezdit s Chuckem Mangionem. S ním hrál střídavě celá sedmdesátá a osmdesátá léta a natočili spolu dost výborných desek. Živá deska Alive zachytila Gadda ve špičkové formě a obsahuje jedno z jeho prvních proslulých sól, zde ve skladbě High Heel Sneakers.  Spoluprácí s Mangionem se Gadd stává pověstným svojí schopností naprosto se ponořit do jakéhokoliv stylu a mistrně hrát to podstatné. Stává se specialistou na šlapající beglajt - anglicky groove. Hraje s mnoha kapelami, nejznámější z té doby je Stuff. Tento band se na šlapající doprovod specializoval a natočil několik alb, asi nejlepší je Live in New York. S partou víceméně stejných studiových muzikantů točí potom Gadd album za albem. Jeho groove šlape a mohutní. Na začátku skladeb většinou pádně jednoduchý, později zahuštěný a gradující, vždy ty pravé věci na pravých místech. Nikdy nehraje zbytečně moc, ale když dostane prostor, vybalí to tak, že všem padají čelisti. Hodně z těchto atributů lze spatřit na Gaddově prvním instruktážním videu Up Close a jeho neomylný cit pro doprovod je nejpatrnější v dalším videu Steve Gadd - In Sessions. A v obou je přehršle naprosto geniálních sól, která nejsou jen pouhou ukázkou Gaddovy dokonalé techniky, ale především jeho totálně muzikálního přístupu.
Koncem osmdesátých let hraje Gadd se Steps, později pozměnili název na Steps Ahead. Jejich první dvě alba jsou fenomenální a stejně takový je na nich Gadd. Obě stojí za to si alespoň poslechnout, jmenují se Step By Step a Smokin In The Pit. Tou dobou už je Gadd nazýván v USA i jinde God - Bůh, vyslovuje se to takřka stejně. A šíří se fámy. Před Stevovým domem se hlučí hloučky a doufají, že ho alespoň zahlédnou.
Díky jednomu polskému muzikantovi se mi dostala do rukou deska Michaela Urbaniaka Fusion III z roku 1975. Na té hraje Steve také a je to moc dobrá muzika, na tu dobu velmi odlišná od tehdejších špiček fusion. Na basu tam hraje Anthony Jackson a s tím toho později Gadd natočil ještě mnoho, třeba s Al Di Meolou. Urbaniakovo album díru do světa neudělalo, ale udělaly ji jiné z té doby. Třeba výborné Apple Juice Toma Scotta. Takový fajn pop jazz, ale funky až do.... Doporučuju ! Dalším komerčně úspěšným albem s Gaddem u bicích se stalo City Kids kapely Spyro Gyra.

Legendární se stala spolupráce Gadda s Chickem Coreou a Gaddova hra na jeho albech spolu s basistou Eddie Gomezem je prostě mistrná.

 

 

 

 

Žezlo později převzal Dave Weckl a Gaddův vliv je tu naprosto zřejmý. Pohoda na Coreových albech s Gaddem je, že každé je zcela jiné! Gadd se mnohokrát vyznal ze své lásky k latinské muzice a ten vliv je všudypřítomný. Steve také s mnoha legendami této hudby natáčel. Natočil také bezpočet alb s popovými a rockovými umělci,mezi ty nejznámější asi patří kapela Steely Dan (zde se musel o bicí dělit i s jinými dovedy, jako třeba s nebožtíkem Porcarem) a samozřejmě Paul Simon. V jeho písni 50 Ways To Leave Your Lover přišel Gadd s beglajtem, který se stal proslulým a navíc nastolil určitý precedens ve studiích.

 

 

 

 

Producenti žádali "něco na ten způsob" nejen od samotného Gadda, ale od kdekoho. Ten rytmus kdekdo sice zahrál, ale málokomu to tak jelo, jako Gaddovi. Podobných patentních rytmů zplodil víc a lepších, ale pop je zkrátka nejviditelnější a nejslyšitelnější. Ale - zaplať PánBůh za Paula Simona a jeho v popu odvážné pokusy, díky kterým se mezi lid obecný dostane i MUZIKA. Jeho koncert s bývalým parťákem Artem Garfunkelem v Central Parku s Gaddem za bicími je těžká pohoda. Myslím že to je jedna ze vzácných událostí, při které se sejdou jazzmani, popíci i rockeři a všichni společně si zatancujou "zajíček v své jamce". A jak říkal jeden starej protřelej muzikant - "to když lidi udělaj, je to vono". Se Simonem Steve Gadd spolupracoval i nedávno a deska The Rhythm Of The Saints (rytmus svatých - příznačný název!) navazuje na propojení Simonových melodií s etnickými rytmy. Je to album velmi umírněné a Gadd na něm nemůže být víc při zdi, ale to z něj právě dělá obrovského hráče. Kdo jej chce naopak načapat, jak valí "do plnejch", ten ať si pořídí nahrávky jeho vlastních spolků. Dvě alba kapely The Gadd Gang - The Gadd Gang a Here & Now jsou jiskřící ukázkou radosti muzikantů ze sebe samých. Něco jsme také měli možnost vidět před nějakým čáskem v bedně, a sice video kapely z Japonska a Stevovo strhující sólo. V osmdesátém natočil Gadd také samostatné sólové album Gadd About. Politik by moudře pravil: "NO COMMENT..."
V poslední době již není Steve Gadd tak vytížen, jako v minulosti. A to plánovitě, má čtyři děti (myslím, že s jednou ženou, se kterou je šťastně ženatý) a kvůli nim a klidnějšímu žití se odstěhoval z rušného Manhattanu do svého rodiště - Rochesteru, stát New York. Neběhá už ze studia do studia, ale volného času přesto moc nemá. V současné době spolupracuje s Ericem Claptonem, před tím natočil například album s Alem Jarreau Tenderness.

 

 

 

 

 

 

S oběma také trávil nějaký čas na zájezdech, jako před tím s Paulem Simonem. S Claptonem ho to čeká znovu. Mezitím natáčí ve studiích a sem tam se účastní seminářů a jiných projektů. Nedávno jsem si zakoupil dlouho očekávané CD, které spískal na počest Buddyho Riche Neal Peart z Rush. Jmenuje se to Burning For Buddy a hraje tam výkvět světového bubenictva, prostě lahůdka pro část populace, které převážně je určen tento článek. Každý tam má "svůj" kousek s Richovým big bandem a ten Gaddův - Love For Sale - swinguje jako bejk. Vůbec celá ta deska je super (třeba Matt Sorum mě dostal) a patří do zlatého pokladu bubenického umění. To jsem si ale vypůjčil od pana Jiřího Černého, který v roce 1970 totéž napsal na sleeve note o Bakerově Toad. Jo, to měl teda pravdu. Nedávno jsem četl rozhovor se Steve Smithem, jak ho po letech Ropucha ohromila. Hned jsem si to běžel pustit taky a znovu se utvrdil v názoru, že všecky fóry rockového sóla vymyslel a v jednom sóle vyplýtval Ginger Baker. Ale to to odbočilo. O Gaddovi toho spousta muzikantů spoustu řeklo a napsalo. Zajímavé to je i z druhé strany - jak vidí ve studiu Gadd je.

Chick Corea : "Chick je velmi ukázněný a vše má dobře zorganizováno. Všechnu muziku má zapsanou, píše čistě a přehledně. Ví přesně co chce a dokáže to přesně formulovat, dostat z muzikanta maximum. Píše dobré bubnové party a když je někde nějaká nejasnost, jednoduše si to udělám například podle pianového partu, kde najdu více potřebných informací. Většina alb, která jsem s Chickem natočil, byla nahrána živě. I se smyčci a s dechy."

Paul Simon : "Paul stráví nad každou kompozicí spoustu času. Chce mít jistotu, že vše co nahraje bude takové, jaké si to představoval. Často se experimentuje s rozdílnými přístupy. Existovaly věci, které jsme nahráli dvěmi, třemi rozdílnými způsoby, než šly na album. Všechny verze byly jiné, ale všechny dobré a všechny měly dobrý feeling. Paul je prostě puntičkář, takhle on pracuje."

Steely Dan : "S nimi jsem ve studiu pracoval oběma způsoby, spontáně i předem pečlivě promyšleně. Například Aja se natáčela s celou rytmickou sekcí. Ale jindy jsem byl ve studiu sám a hrál jsem třeba s neúplným klávesovým partem, abych měl jakous takous představu o věci. Vysvětlili mi jaké chtějí cítění a také jaké breaky. Většinu věcí mají ale velmi předem promyšlenou."

 

 

 

 

 

Paul McCartney : "Paul je především výborný muzikant. Věc má vždy propracovanou a má přesné představy co a jak s ní udělat. Ale je velmi otevřený a objektivní, vždy ochotný jít i jinou cestou. S ním věci hladce plynou. Bere muziku velmi vážně, ale přitom s humorem. Je excelentní a pracovat s ním je radost."

Steps : "S nimi jsem natáčel živě i ve studiu. Žádná velká příprava se nekonala, šli jsme do studia a rovnou vlítli na pár nových věcí. Přehráli jsme je a pak natočili. Když jsme se Steps začali, byla to jen prostě parta lidí, které spolu bavilo hrát. Pak teprve se stala kapelou Steps. Neodešel jsem kvůli muzice, ta mě bavila, ale neměl jsem prostě čas. Ostatní ho kapele věnovali víc."

Al Di Meola : "Zkoušeli jsme ve studiu a na každé věci jsme pracovali dost dlouho. Když se hraje rock a podobné věci, může to trvat déle, protože zvuk se často dostane do všeho. Není tolik izolace."

George Benson : "Hraju s ním rád, je výborný. Na jednotlivých věcech nestráví tolik času, většinou se s ním dají udělat dva i tři kusy za den."

Jim Hall : "Pracovat s ním bylo výborné. Je to nejen skvělý muzikant, ale také opravdový gentleman. Když bylo album, které jsem s ním natáčel hotové, poslal mi děkovný dopis za můj přínos. To bylo od něj fakt hezké, je to v tomhle uspěchaném byznysu vzácná věc...."

Carly Simon : "S Carly je velmi příjemná spolupráce. Ona je hodně otevřená a všemu přístupná, spoléhá se na přínos muzikantů v kapele a na jejich odezvu. Velmi ráda cítí, když jsou ostatní opravdu zaujati společnou věcí. Většinou zkoušíme různé nápady, její i producentovy. Vždy musejí dojít k nějakému rozhodnutí, takže jít potom točit je již snadnější."

Eric Clapton : "Pohoda. Líbí se mi jak muzika, tak fajn přátelské vztahy mezi zúčastněnými."

A nyní zajímavé Gaddovy postřehy a náměty ohledně bubnování samotného, leckdy perly hodné tesání do mramoru :

"Má sóla záleží na tom, co se děje před nimi. Jestliže kapela hraje hlavní námět písně až do mého sóla, budu jej mít na paměti během sóla také. Moje fráze budou stejně dlouhé, jako fráze písně. Když přijde sólo po improvizaci, přemýšlím ve čtyřtaktových nebo osmitaktových frázích, ne jen jeden takt a zrovna teď."

"Co se týká čtení not, zlepšuje se a zdokonaluje již prostým děláním této činnosti. V začátku to pro mě nebylo lehké, ale můj učitel mi dodával odvahu a já jsem se do toho dostal. A bylo mi to moc k užitku. A čím víc jsem to dělal, tím snadněji to šlo. Když musím hrát něco "z listu", podívám se nejprve na celou věc. Projedu si "mapu cesty" - kolik taktů má předehra, kde jsou písmena jednotlivých úseků, kolik taktů každý z nich má, kde jsou opakovací znaménka, segno, coda. Jestliže hráč ví, kde ve štymu zrovna je, přestože nedokáže zahrát přesně předepsané, je stále v obraze a ve hře. Důležité je neztratit se. Vyhrávky se dají udělat později, nebo společně s ostatními nástroji, ty pomohou slyšet figury. Důležité je sledovat sled skladby a poslouchat co se děje kolem, potom to dá mnohem větší smysl. Když se něco hraje poprvé, nemá cenu si předem představovat jak by to asi mohlo znít."

"Dodržování stejného tempa, pulsu, je dobré cvičit s metronomem. Třeba nastavit tempo na metronomu a hrát s ním v určitém cítění, dokud to nesedí. Potom zastavit a zvolit si jiné cítění. Znovu jej hrát, dokud to není ono. Opět zastavit, odpočítat si dva takty a začít hrát v prvním cítění šestnáct taktů, s breaky v osmém a šestnáctém. Po druhém breaku začít nových šestnáct taktů v druhém cítění, opět s breaky na stejných místech. A sledovat, co se děje. Mohou se objevit místa, kde zrychlujeme, nebo zpomalujeme. Cvičení se opakuje v rozdílné dynamice v každém úseku."

"Cvičil jsem již coby dítě a jestliže mám svaly uvolněné, moc cvičit nemusím. A když cvičím, nechám věci prostě přirozeně do něčeho vyústit. Později se snažím to zajímavé aplikovat do své hry. Takhle se to přihodilo i s 50 Ways to Leave Your Lover. Byla to taková malá věc, kterou jsem zrovna cvičil - a začalo to fungovat. Už si ani nepamatuju, jestli jsem to Paulovi Simonovi navrhnul sám jako doprovod, nebo jestli on to slyšel když jsem dělal zvukovku a chytil se toho."

"Pro dobrou kontrolu nad nástrojem občas cvičím s paličkami rozdílné váhy. Působí to odlišně na svaly. Jste přinuceni používat je jinak, abyste měli vše pod kontrolou. Je to malá věc, ale pomáhá mi moc."

"Když jdu něco natáčet, nikdy si moc nevymýšlím dopředu co budu hrát, ještě než vůbec dojdu do studia. Nechám se vést muzikou. Nemůžeš své uši předběhnout očima. Klíčovým faktorem, který mi řekne co se děje, je poslech."

"Je rozdíl mezi udržováním skvělé techniky a schopností hrát muziku. Někdy můžu hrát měsíce a vůbec nenarazit na nic, co vyžaduje velkou techniku. Naopak to vyžaduje, abych hrál velmi jednoduše. Jestliže jste technicky výborně vybaveni a přitom frustrovaní z toho, že hudba velkou techniku nevyžaduje, je těžké k muzice přistupovat s otevřenou myslí. Musíte se dostat za tu zeď, kterou jste si sami v sobě postavili."

"Prostě zkouším být částí pevného základu. Každý v kapele může hrát, všechno co musíš udělat je dát jim něco silného, přes co hrát mohou a pak to bude fajn."

"Nikdy jsem se nesnažil mít svůj zvuk, spoustu věcí jsem například natočil na bubny Gretch. Vždy se snažím přizpůsobit zvuk tomu, co zrovna dělám. Ale v bubnech to stejně není, je to ve způsobu úderu a technice hry. To dělá bubeníkův zvuk především."

A teď něco všeobecné filozofie :

"Dobrý cestovní džob - šňůry - je něco, co se má opatrovat. Některé turné jsou drsné, ale ve studiu to někdy je taky pěkně drsné. Chce to zůstat v kondici pro cokoliv děláte."

"Jestliže jsem pro někoho vzorem a inspirací, tak doufám že dobrou. Ale nehraju kvůli tomu. Odpovědnost cítím jen k muzice, kterou hraju. A řekněme že pocit zodpovědnosti k muzice je prvním krokem k akceptování zodpovědnosti k nastupujícím bubenickým generacím."

"V tomhle byznysu není žádné tajemství. Tvůj příští džob závisí většinou na tom, jaký byl ten minulý. Je to slovní záležitost a je to spravedlivé. Na něco tě povolají a ty to uděláš. Povolají tě pak třeba na něco úplně jiného, musíš udělat ale to, na co tě povolali. A nezapomenout to udělat předtím, než tě povolají na to další."

"Otázkami lidí jsem většinou frustrován, fakt. Je tolik způsobů, jak odpovědět. Nutí tě to se na sebe dívat způsoby, kterými se na sebe obvykle nedíváš. A hlavně, já se nestuduju a nemluvím o sobě moc rád. Takže když se mě lidi na něco ptají, je to jako jít zpět do minulosti a pokusit se nalézt a zformovat odpověď. A potom ani nevím jestli je to odpověď správná, protože nad těmito záležitostmi obyčejně vůbec nepřemýšlím. Je pro mě stále těžké uvěřit, že jsem důležitým pro tolik lidí. "

"Když slyším o sobě všechny ty příběhy, přál bych si někdy přijít s něčím, čím bych jim dostál. Už mě to občas nudí...."

                            

 

 

 

 

Gaddova souprava se kromě činelů za posledních dvacet let skoro nemění, používá celou dobu hlavně bubny i mechaniku Yamaha, kromě některých studiových frekvencí. Velmi dlouho používal model Recording Custom, potom střídal  Maple Custom a Select Custom, nyní hraje na svém podpisovém modelu, který je kombinací BD je Maple Custom a tomy jsou v podstatě Recording.  Blány používal vždy Pin Stripe, kromě malého bubnu, posledních pár let používá většinou Coated Ambassador. Vše Remo. Paličky má vlastní model od firmy Vic Firth, v černém laku se zlatým podpisem a logem. Činely používá podle potřeby, vždy Zildjian. Pro jazz řadu K a všechny její odnože, když chce být hlasitější a průraznější, používá řadu A a A Custom. Malý buben používá i dřevěný, ale většinou ocelový. S vývojovými inženýry od Yamahy vyvinul svůj podpisový bubínek. A co dělá Steve Gadd ve volném čase? Jezdí na kolečkových bruslích, na kole, kouká na bednu, chodí do kina a údajně rád čistí bazén.